Pitva zajímala už dávné arabské lékaře. Ti měli zájem nejen o poznání lidského těla, ale také o příčiny úmrtí
Kdysi byla pitva vnímána jako svatokrádež. Dnes patří mezi klíčové nástroje lékařské vědy a forenzní medicíny. První řezy do mrtvého těla byly odvážné a často nelegální. Díky těmto průkopníkům však medicína mohla překročit hranice neznáma.
Ve chvíli, kdy přestane tlouct srdce, se tělo mění v něco posvátného. Ve středověké Evropě platilo, že dotknout se ho je proti Bohu. Přesto se našli jedinci, kterým to nestačilo. Chtěli víc než modlitby a dohady. Chtěli vědět, jak tělo funguje, co se v něm děje, proč umírá. Pitva se pro ně stala způsobem, jak porozumět životu skrze smrt. A tak začala dlouhá cesta od zákazu ke znalosti.
Začátky, které voněly po odvaze
Kolem roku 300 před naším letopočtem se ve starověké Alexandrii dva lékaři jménem Hérophilos a Erasistratos pustili do pitvání lidských těl, i když tehdejší společnost něco takového považovala za naprosto nepřijatelné. Podle dochovaných svědectví se nebáli pitvat ani živé trestance. Jejich práce ale položila základy poznání nervového systému i vnitřních orgánů.
Po jejich smrti však Evropa na staletí zavřela oči. Církevní autority zakázaly rozřezávání lidských ostatků a lékaři se museli spokojit s teorií. Tělo se stalo chrámem, do kterého bylo zakázáno vstoupit.
Islámský svět držel pochodeň vědy
Zatímco Evropa lpěla na víře a držela se tradic, arabští učenci se ponořili do studia. Nejenže překládali starověké texty, ale sami přicházeli s novými poznatky. Jedním z nejvýznamnějších byl Avicenna, nebo také Ibn Sína. Jeho slavný Kánon medicíny se stal pilířem lékařské vědy. Pitvám se sice kvůli náboženským omezením vyhýbal, přesto jeho popisy lidského těla byly tak přesné, že ovlivnily evropské lékaře ještě dlouho poté.
Stejně zásadní byl chirurg Al-Zahrawi z Córdoby. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které se stalo základem raně středověké chirurgie. Popsal nástroje, zákroky i techniky, které bez hlubší znalosti lidské anatomie nemohl jen tak odhadnout. Přímý důkaz, že pitval, nemáme, ale z jeho textů je zřejmé, že se s lidským tělem dobře znal.
Bologna roku 1315: Když skalpel vstoupil do výuky
Po staletích opatrnosti se v Evropě konečně někdo odvážil. Roku 1315 provedl Mondino de’ Liuzzi na univerzitě v Bologni veřejnou pitvu. Použil tělo popraveného, protože jinak se k mrtvému člověku téměř nedalo legálně dostat.
Mondino pitval přímo před svými studenty a podrobně popisoval, co se pod kůží skrývá. Jeho poznámky se později proměnily v učebnici, která se stala základem výuky na dalších lékařských školách v celé Evropě. Byla to první opravdová snaha přenést anatomii z teorie do praxe.
Postupně se pitvy staly součástí výuky na lékařských fakultách. Přesto šlo stále o výjimečnou příležitost, protože mrtvá těla byla vzácná. Lékařské sály byly chladné, špatně osvětlené a přeplněné. Studenti se doslova mačkali, aby zahlédli jediný řez.
Zápach ustoupil poznání
Dnes vypadá pitva úplně jinak. Patologové pracují v čistých a jasně osvětlených místnostech, vybavených moderními technologiemi. Těla se uchovávají v chlazených boxech, nástroje se sterilizují a postupy podléhají přesným pravidlům.
Přesto zůstává smysl stejný. Pitva má odhalit pravdu. Proč člověk zemřel, co selhalo, jak by se dalo předejít dalším úmrtím. Zatímco dříve lékaři hledali rovnováhu tělních šťáv nebo sídlo duše, dnes analyzují DNA, sledují srdeční vlákna pod mikroskopem nebo testují toxické látky.
Tělo jako mapa k pochopení
Každé tělo, které skončí na pitevním stole, v sobě nese příběh. Někdy bolestivý, jindy nečekaný. Lékaři, kteří do něj nahlížejí, neporušují posvátnost. Naopak ji respektují tím, že hledají pravdu, která může zachránit další životy.
Pitva už není temným středověkým tajemstvím. Je to vědecký nástroj, který stojí na odvaze těch, kdo kdysi riskovali všechno, aby pochopili, co se skrývá pod kůží. Díky nim dnes víme, jak funguje tělo a jak mu pomoci, když přestane fungovat. A i když technika pokročila, základ zůstává stejný.
Zdroje: Wikipedie, National Library of Medicine, NIH
