Nemoc horší než mor. Tahle epidemie zabila ve 20. století 500 milionů lidí
Patřily k nejděsivějším chorobám dějin. Pravé neštovice zabíjely rychle a krutě, přeživším zanechávaly doživotní jizvy a někdy i slepotu. Ve dvacátém století si podle odhadů vyžádaly tři sta až pět set milionů obětí. Přesto se je podařilo vymýtit a od osmého května roku tisíc devět set osmdesát jsou oficiálně minulostí.
Pravé neštovice provázely lidstvo po tisíciletí. Zmiňovány byly již ve starých textech z Indie a Egypta. Stopy onemocnění dokonce lze detekovat u některých z egyptských mumií. V Evropě se tato nemoc stala běžnou záležitostí při růstu měst a pohybu obyvatel. Virus napadal výhradně člověka, což později umožnilo úplné vymýcení. Do té doby však šlo o nemoc, která měnila dějiny a neznala společenské hranice. Podle historických pramenů jí podlehli i panovníci, zatímco ti, kteří přežili, často nesli celoživotní následky.
Jak nemoc probíhala a proč byla tak ničivá?
Inkubační doba trvala obvykle jeden až tři týdny. Začátek připomínal těžkou chřipku se zimnicí, horečkou, bolestmi a velkou únavou. Brzy se objevily vředy v ústech a následně typická vyrážka na obličeji a končetinách. Drobná ložiska se měnila v puchýřky a hnisavé pustuly, které zestrupovatěly a po zhojení zanechaly vpadlé jizvy. Sekret z lézí obsahoval velké množství viru, nemocný byl vysoce infekční po celou dobu výsevu. Rozlišovaly se dvě hlavní formy. Variola major měla smrtnost kolem třiceti procent, mírnější variola minor zhruba jednotky procent. Existovaly i výjimečně závažné podoby s vnitřním krvácením a maligním průběhem, které končily téměř vždy smrtí.
Očkování od variolizace k promyšlené strategii
Touha chránit se před neštovicemi je stará více než tisíc let. Na různých místech světa lidé zkoušeli variolizaci, tedy záměrné vystavení zaschlému materiálu z puchýřů. Metoda přinášela určitý efekt, ale byla riskantní a mohla nákazu dále šířit. Skutečný přelom nastal na konci osmnáctého století. Edward Jenner si všiml, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice, nebývají vnímaví k pravým neštovicím.
Z této zkušenosti vznikla první vakcína a postupně i pojem vakcinace. Očkování se rychle šířilo Evropou a v českých zemích se během devatenáctého století stalo běžnou ochranou, po vzniku Československa bylo pro děti zavedeno povinně. V první polovině dvacátého století neštovice z Evropy téměř zmizely, ve světě však stále umíraly miliony lidí.
Čeští odborníci součástí celosvětového programu
Světová zdravotnická organizace v roce 1959 spustila celosvětový program potlačení nemoci. K jeho úspěchu významně pomohla koncepce českého epidemiologa Karla Rašky. Ten prosadil, aby se místo plošného očkování pozornost soustředila na konkrétní ohniska. Základem se stalo aktivní vyhledávání případů, rychlá izolace a očkování všech kontaktů. Tato strategie šetřila zdroje a přerušovala řetězce přenosu. Na vysloveně terénní práci se výrazně podílel také Zdeněk Ježek. V 1. pol. 70. let řídil program v Indii a následně v Somálsku. Řídil tisíce místních zdravotníků, kteří dohlíželi, izolovali nakažení a očkovali. Českoslovenští odborníci tak stáli u jedinečného světového úspěchu.
Poslední případy a historické vyhlášení eradikace
Těžší forma variola major zmizela v Asii v polovině sedmdesátých let. Pozornost se poté soustředila na Afriku. V říjnu roku tisíc devět set sedmdesát sedm byl v somálské Merce zaznamenán poslední člověk s přirozeně získanou nákazou. Po rozsáhlém ověřování vyhlásila Světová zdravotnická organizace osmého května roku tisíc devět set osmdesát, že pravé neštovice byly celosvětově vymýceny. V paměti zůstala také varovná epizoda z laboratoře v Birminghamu. O rok dříve zde došlo k nákaze uniklým virem a tragickému úmrtí, což vedlo k přísnějším pravidlům biologické bezpečnosti.
Variola bývala postrachem kontinentů a ve dvacátém století si vyžádala ohromné množství životů. Od prvních riskantních pokusů přes objev vakcíny až k promyšlené prstencové strategii vedla dlouhá a někdy bolestná cesta. Její konec je důkazem, že i velmi smrtelné infekční onemocnění lze porazit, když se spojí věda, organizace a mezinárodní spolupráce. Česká stopa v podobě Karla Rašky a Zdeňka Ježka k tomu patří stejně jako jméno Edwarda Jennera. Odkaz je jasný. Chytrá prevence je pro společnost vždy levnější a bezpečnější než pozdní léčba.
Zdroje: Lidovky.cz, Cs.wikipedia.org, Denik.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, Youtube.com
