Nakažlivé zívání: Jak empatie a sociální interakce ovlivňují naše chování

Zívání je běžný a zdánlivě nevinný projev únavy, nudy nebo ospalosti. Přesto v sobě skrývá nečekané tajemství – dokáže se šířit jako infekce. Vidíme někoho zívat a téměř okamžitě máme tendenci udělat totéž. Fenomén tzv. nakažlivého zívání přitahuje pozornost vědců už desítky let a ukazuje, že zívnutí je mnohem víc než jen projev ospalosti. V pozadí může stát empatie, společenská sounáležitost i evoluční přizpůsobení.

Zívnutí, které přejde na ostatní

Každý to zažil – někdo v našem okolí zívne a během několika vteřin si všimneme, že i my máme chuť zívat. A nejde jen o mimiku. Nakažlivé zívání je fyziologická reakce, která nezřídka nastupuje i tehdy, když jen slyšíme, že někdo zívá, nebo čteme o zívání. Dokonce i samotná představa zívnutí může tento reflex vyvolat.

Podle neurovědců to není náhoda. To, že je zívání nakažlivé má dle nich hluboké sociální kořeny, které vznikly v průběhu evoluce u několika společenských druhů.

Evoluční výhoda? Společný rytmus skupiny

Jedna z teorií značí, že zívání pomáhá synchronizovat chování členů skupiny. Jakmile tedy jeden z lidí začal vykazovat známky únavy a začal zívat, přeneslo se to na ostatní a celá skupinka byla nucena k odpočinku. To hrálo v minulosti zásadní roli. Skupina díky této skutečnosti dokázala lépe koordinovat činnosti a zvyšovala tak svoji bezpečnost.

Mozek, empatie a zrcadlové neurony

Zívání souvisí také s tzv. zrcadlovými neurony. Ty se v mozku aktivují, jakmile pozorujeme chování druhých, ať už jde o smích, smutek nebo právě zívnutí. Tyto neurony jsou považovány za biologický základ empatie a napodobování. Když tedy zaznamenáte zívající osobu, váš mozek toto gesto zrcadlí a vyvolá podobnou reakci.

Tento efekt je natolik výrazný, že se dá měřit – a právě díky tomu se stal předmětem mnoha výzkumů. Bylo například zjištěno, že nakažlivé zívání je častější u lidí s vyšší schopností empatie. Naopak lidé s poruchami autistického spektra nebo nižší mírou sociální vnímavosti reagují na zívání méně nebo vůbec.

Experimenty s lidmi

Vědecké studie ukázaly, že nakažlivé zívání je nejúčinnější mezi blízkými osobami – přáteli, členy rodiny nebo partnery. Když zívne cizí člověk, efekt je slabší, ale stále přítomný. U dětí se tato schopnost rozvíjí kolem 4. roku života, společně s formováním základní empatie.

Zajímavé výsledky přinesl i experiment, během kterého byly sledováni účastníci sledující videa se zívajícími lidmi. Zívnutí ve videu častěji ovlivnilo ty, kdo vykazoval vyšší skóre v testech emoční inteligence.

Zvířecí svět: psi, šimpanzi i papoušci

Nakažlivé zívání ale není výhradně lidskou záležitostí. Bylo pozorováno i u některých zvířat – například šimpanzů, paviánů, psů nebo vlků. Zajímavý je případ domácích psů, kteří zívají v reakci na zívání svého pána. To naznačuje, že i mezičlověčí a mezidruhová empatie může vyvolat tuto reakci.

Ve zvířecích experimentech se také ukázalo, že zívání je častější mezi příslušníky stejné smečky nebo skupiny, což podporuje evoluční teorii kolektivního naladění. Zívnutí u šimpanze, který sleduje jiného člena tlupy, zvyšuje šanci, že i on sám zívne – a tím skupina reaguje jako celek.

Proč někdo zívání „nechytne“?

Ne každý zívne, když to udělá někdo jiný. Důvody mohou být různé – od aktuálního mentálního rozpoložení přes nižší empatii až po záměrné potlačení reakce. Někteří lidé jsou méně náchylní ke zrcadlení emocí a chování druhých. Může jít o dočasný stav (např. soustředění, duševní napětí), nebo i o rys osobnosti.

Zajímavostí je, že někteří jedinci při sledování zívající osoby vnímají nutkání zívnout, ale reakci potlačí. Zívnutí je sice částečně reflex, ale mozek má nad ním určitou kontrolu. I to naznačuje, že se jedná o více než jen o fyziologickou reakci.

Zívání není jen projev únavy. Když zívne někdo jiný a my se přistihneme, že to děláme také, odhalujeme tím svou schopnost vnímat a reagovat na ostatní. Nakažlivé zívání je fascinující jev na pomezí biologie, psychologie i sociologie – a připomíná nám, že jsme propojení víc, než si myslíme. Ať už jde o zrcadlení emocí, kolektivní naladění nebo nevědomé reakce, naše tělo a mysl spolupracují s okolím v překvapivě hlubokém souladu.

Zdroje: Researchgate.net, Psychologytoday.com, Novinky.cz, Lidovky.cz, NIH