Léčba nemocí v dávných dobách zahrnovala pouštění žilou i používání nejrůznějších mastí

Představte si, že máte horečku a doktor vám řekne, že nejlepší léčbou je upuštění půl litru krve. Nebo máte bolest hlavy a dostanete na čelo přilepené pijavice. Tahle scéna byla ještě před dvěma sty lety úplně normální. Naši předci měli o fungování lidského těla představy, které by dnes lékaře nejspíš poslaly za mříže. Mysleli si, že nemoci způsobuje míchání tělesných šťáv, miasma z močálů nebo hněv bohů. Léčebné metody byly často horší než samotná nemoc. Pacienti umírali na léčbu častěji než na původní onemocnění. Přesto se některé jejich postupy ukázaly správné i po staletích.

Teorie čtyř šťáv

Medicína té doby stála na teorii, že lidské tělo obsahuje čtyři základní tekutiny. Podle tohoto učení nemoc vznikala, když se tyto tekutiny vychýlily z rovnováhy. Příliš krve způsobovalo horečku, nadbytek hlenu rýmu a příliš žluči špatnou náladu.

Lékaři proto diagnostikovali nemoci podle toho, jaká šťáva převládala. Zkoumali barvu moči, sledovali pacienta a podle jeho vzhledu a chování určovali, která tekutina mu škodí. Člověk s růžovými tvářemi měl prý příliš krve, bledý zase nedostatek.

Logika byla jednoduchá – pokud má pacient příliš nějaké šťávy, musí se jí zbavit. Odtud pocházelo pouštění žilou, vyvolávání zvracení nebo užívání projímadel. Lékaři byli v podstatě kuchaři, kteří se snažili namíchat správný recept z lidských tekutin.

Pouštění žilou

Pouštění bylo univerzální lék prakticky na cokoli – od zlomené nohy přes zápal plic až po špatnou náladu. Lékaři věřili, že vypuštění „špatné“ krve pomůže tělu obnovit rovnováhu. Používali k tomu speciální nožíky nebo břitvy a pustili pacientovi žílou na ruce nebo noze.

Množství vypuštěné krve se lišilo podle nemoci a věku pacienta. Mladí a silní jedinci mohli ztratit až litr krve, starší lidé méně. Někteří doktoři pouštěli žilou každý den, dokud se pacient neuzdravil, nebo nezemřel – což se stávalo překvapivě často.

Procedura sama byla poměrně jednoduchá, ale nebezpečná. Lékař nebo lazebník svázal pacientovi paži, aby se žíly zvětšily, pak je nařízl ostrým nástrojem. Krev se zachytávala do misek a množství se odměřovalo. Problém byl v tom, že nikdo netušil, jak moc krve člověk skutečně potřebuje k životu.

Pijavice

Pijavice byly považovány za elegantní alternativu k pouštění žilou.  Bylo možné přesně odměřit množství krve, které vysály, a navíc jejich sliny obsahovaly látky bránící srážení. To bylo praktické, i když lékaři nevěděli proč.

Používaly se hlavně na citlivých místech, kde bylo nebezpečné řezat – kolem očí, na spáncích nebo v ústech.

Chov pijavic byl lukrativní byznys. Lazebníci a lékaři je drželi ve speciálních nádobách a krmili krví z jatečných zvířat. Kvalitní pijavice byly drahé a některé druhy se dovážely z dalekých krajin. Pacient často zaplatil víc za pijavice než za celou návštěvu lékaře.

Masti a obklady

Středověká medicína byla posedlá různými mastmi, oleji a balzámy, které se aplikovaly na kůži. Věřilo se, že účinné látky proniknou kůží přímo k nemocnému orgánu. Masti obsahovaly všechno možné – od bylin přes zvířecí tuk až po drahé minerály.

Na rány se používaly masti z medu, vína a různých bylin. Některé látky skutečně fungovaly, takže pacienti měli z pekla štěstí. Horší to bylo s mastmi obsahujícími výkaly, moč nebo shnilé maso – ty často způsobily infekci horší než původní zranění.

Luxusní masti obsahovaly drahé ingredience jako zlato, stříbro nebo drahokamy rozdrcené na prach. Bohatí pacienti platili majlant za takové zázračné směsi, které v nejlepším případě neškodily. Často se však zlato nebo stříbro mísilo s toxickými látkami jako rtuť nebo olovo.

Exotické postupy

Některé léčebné postupy hraničily s magií nebo přímo s šarlatánstvím. Lékaři předepisovali lektvary z roztlučených drahokamů, prášky z mumií nebo odvary z jednorožčích rohů (obvykle kly narvalů). Čím exotičtější ingredience, tím vyšší cena a údajná účinnost.

Astrologie hrála obrovskou roli v určování správného času léčby. Lékaři věřili, že každý orgán je ovládán určitou planetou, takže operace nebo léčba se směla provádět jen v příznivých konstelacích. Pacient mohl čekat týdny na správné postavení hvězd.

Urinoskopie – zkoumání moči – byla považována za vysokou vědu. Lékaři měli speciální skleněné nádoby a podle barvy, čirosti a zápachu moči diagnostikovali nemoci. Někteří doktoři dokonce tvrdili, že dokážou z moči určit, jestli je žena těhotná nebo jaké povahy je pacient.

Účinné postupy

Ne všechno bylo špatně – některé středověké postupy fungovaly lépe než dnešní medicína očekávala. Používání medu na rány, aplikace plísní při infekcích nebo léčba srdečních potíží náprstníkem se ukázaly jako překvapivě účinné.

Chirurgové té doby byli často schopnější než běžní lékaři. Museli pracovat rychle bez anestezie, takže vyvinuli efektivní techniky. Někteří dokázali amputovat končetinu za pár minut nebo odstranit šedý zákal z očí. Úmrtnost byla vysoká, ale ti, kdo přežili, často skutečně vyzdravěli.

Bylinkářství mělo také své úspěchy. Vrba obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, látku vhodnou na zmírnění bolesti a horečky. Máta pomáhá na žaludek a mnoho dalších rostlin má skutečně léčivé účinky. Problém byl v dávkování, někdy byla bylinka příliš slabá, jindy zase toxicky silná.

Důsledky

Statistiky té doby jsou děsivé, pacienti často umírali na léčbu rychleji než na původní nemoc. Pouštění žilou oslabovalo imunitní systém, špinavé nástroje způsobovaly infekce a toxické látky v lécích otravovaly pacienty pomalu, ale jistě.

Sociální důsledky byly také dramatické. Léčba byla drahá a často neúčinná, takže bohaté rodiny chudly rychleji než jejich nemocní příbuzní umírali. Chudí lidé si nemohli dovolit žádnou léčbu, takže často měli lepší šance na přežití.

Paradoxně se někteří lidé skutečně vyléčili díky placebo efektu nebo prostě proto, že tělo nemoc přemohlo samo.

Zdroje: Wikipedia, www.stoplusjednicka.cz, casopis.nlk.cz, Research Gate