Jak se léčila hysterie v 19. století: U některých metod by se červenali studem i dnešní herci filmů pro dospělé

Stačilo, když žena působila unaveně, podrážděně nebo neklidně a hned jí lékaři připsali diagnózu hysterie. Lékaři ji považovali za nemoc ženského těla i duše a léčba vypadala způsobem, nad kterým se dnes tají dech. Ordinace se stala místem, kde se prováděla manuální stimulace, dokud pacientka nedosáhla hysterického paroxysmu. V překladu do současného jazyka šlo o orgasmus.

Historie medicíny nabízí řadu kapitol, nad kterými zůstává rozum stát, a léčba hysterie je jednou z nich. Odráží se v ní nedůvěra vůči ženskému tělu i snaha jej kontrolovat. Hysterie byla po staletí tak oblíbenou diagnózou, že zahrnovala prakticky všechny potíže od nespavosti přes migrény až po nadměrnou radost. Ženy se s ní setkávaly napříč staletími a jejich životy ovlivňovala víc než by se na první pohled zdálo.

Bloudící děloha a středověké pověry

Kořeny hysterie sahají do antického Řecka. Lékař Hippokratés popisoval dělohu jako orgán který se údajně dokáže pohybovat po těle a způsobovat rozličné obtíže. Když žena cítila tlak na hrudi nebo trpěla úzkostmi vysvětlovalo se to právě touto bloudící částí těla. Ve středověku se přidala náboženská interpretace. Ženy byly označovány za posedlé a v horším případě za čarodějnice. Některé skončily v klášterech jiné na hranici. A ty které měly štěstí dostaly alespoň bylinkové odvary a doporučení k odpočinku.

Léčba rukama lékaře

Devatenácté století přineslo skutečný rozmach diagnózy hysterie. Podle odborných textů jí údajně trpěla každá druhá žena ze střední vrstvy. Symptomy byly neurčité a patřily k nim podrážděnost únava melancholie i odpor k manželským povinnostem. Lékaři proto zavedli zvláštní metodu která se v jejich očích jevila jako ryze medicínská. Pacientkám prováděli pánevní masáž. Rukama stimulovali oblast genitálií dokud žena nedosáhla hysterického paroxysmu. Výsledek byl okamžitý a pacientka se po zákroku cítila uvolněná. Lékařům se však začaly ozývat stížnosti na bolestivou únavu rukou. Denně museli zvládat dlouhé hodiny podobných sezení a hledali způsob jak práci usnadnit.

Vynález vibrátoru jako lékařské pomůcky

Právě tato fyzická náročnost přivedla amerického lékaře George Taylora k nápadu sestrojit vibrační stroj. V roce 1869 vznikl parní přístroj který měl lékařům pomoci při léčbě hysterie. O několik let později se objevily první elektrické vibrátory. Z ordinací se postupně přesunuly do domácností, kde byly prezentovány jako seriózní zdravotní pomůcky. Reklamy je popisovaly jako prostředky proti nervozitě a únavě. Ve skutečnosti však ženy objevovaly jejich účinek mnohem osobnějším způsobem. Léčba hysterie se tak nenápadně změnila v cestu k poznávání ženské sexuality.

Ženská touha jako problém medicíny

Je zarážející jak dlouho byla ženská sexualita považována za něco nevhodného. Ženy které projevily touhu byly označeny za nemocné a ty které působily chladně byly vnímány jako ctnostné. Hysterie postupně sloužila spíš jako prostředek, jak mít ženy pod kontrolou a určovat jim hranice. Freud k tomu později přidal myšlenku, že potlačená sexualita může být zdrojem psychických problémů. Jeho výklad byl však ovlivněn dobou a předsudky. Teprve ve dvacátém století začala být hysterie postupně vymazávána z učebnic a nahrazována přesnějšími termíny.

Stín který zůstal

Dnes už hysterie jako diagnóza neexistuje, ale její otisk je v jazyce stále patrný. Ženy které projeví silné emoce bývají dodnes označeny za hysterické. Tento pojem s sebou nese stopu dávného pohrdání a nepochopení. Představa, že ženy čekaly v ordinacích na předepsaný orgasmus působí úsměvně. Za tímto úsměvem se ale skrývá příběh o dlouhém období, kdy medicína nebyla cestou k osvobození, ale spíše nástrojem kontroly.

Historie hysterie nám připomíná, že rovnost není jen otázkou zákonů a společenských změn. Je také o tom, zda dokážeme brát ženské tělo a prožívání vážně. Tato kapitola dějin medicíny ukazuje, že cesta k respektu je často klikatá a bolestivá. Přesto je důležité ji znát, aby se podobné příběhy už neopakovaly.

Zdroje: Medical News Today, Wikipedie, NIH