Kvíz pro bystré: Vypadá jako zbraň, ale není. Uhodněte, k čemu římští gladiátoři používali tento zvláštní předmět
Na první pohled by člověk přísahal, že jde o dýku. Kovový, prohnutý kus železa s rukojetí, která by klidně mohla patřit válečníkovi. Jenže strigil, jak se tento nástroj jmenuje, neměl se zbraní nic společného. Sloužil k očistě těla – a právě v tom spočívala jeho skutečná síla.
Kvíz pro bystré čtenáře
Našli ho archeologové v římských lázních. Na první pohled vypadá jako zbraň, ale k boji nesloužil. Tipnete si, k čemu tenhle zvláštní kovový nástroj – zvaný strigil – ve skutečnosti sloužil?
A) K seškrabávání kůže poražených nepřátel
B) K úpravě vlasů a vousů
C) K očistě těla po koupeli nebo tréninku
D) K přípravě masa při hostinách
Římská vášeň pro čistotu
Starověký Řím byl posedlý hygienou. Lázně, známé jako thermae, nebyly jen místem, kde se člověk umyl, ale i centrem společenského života. Římané tu debatovali o politice, uzavírali obchody nebo si jen povídali – samozřejmě nazí, obalení olejem a potem.
A tady přicházel ke slovu strigil. Poté, co si tělo potřeli olejem, vzali do ruky kovový škrabák a s jeho pomocí se zbavili směsi prachu, potu a oleje, která na kůži ulpěla. Nešlo o zrovna jemný proces – římská představa čistoty měla k dnešní kosmetické rutině dost daleko. Ale výsledek stál za to: hladká, lesklá a dokonale čistá kůže.
Gladiátoři a jejich touha po zápase
Strigily používali nejen atleti, ale i gladiátoři. Po tréninku nebo zápase, celý od potu a prachu z arény, se nechali svými asistenty očistit. Tělo se pokrylo vrstvou oleje a pak se všechno – pot, krev i písek – pečlivě seškrábalo. Zbytky této směsi se paradoxně stávaly cenným artiklem.
Podle některých antických autorů si římské ženy dokonce kupovaly směs oleje a potu gladiátorů, protože věřily, že má afrodiziakální účinky. Takže zatímco se bojovník v aréně rval o život, jeho pot měl po smrti hodnotu skoro jako parfém.
Malý nástroj, velká paráda
Strigil nebyl jen kus kovu. Bohatí Římané si nechávali vyrábět luxusní verze ze stříbra nebo bronzu, často s rytinami bohů, sportovců či symbolů vítězství. Chudí se spokojili s obyčejným železem, které si nosili v taštičce spolu s malou lahvičkou oleje a houbičkou.
Mnoho archeologů dnes nachází strigily v hrobech atletů. Nebyl to jen praktický předmět, ale i symbol. Kdo měl strigil, dával najevo, že patří ke kultu těla – že si váží čistoty, síly a disciplíny.
Krása, která bolela
Římská péče o tělo rozhodně nebyla pro slabé povahy. Depilační pasty z pryskyřice, ocet na bělení pleti, hrubé houby a škrabání do krve – to všechno bylo součástí tehdejší krásy. Strigil tak stál někde mezi elegancí a bolestí, mezi rituálem a nutností.
Když si dnes v muzeu prohlédneme ten malý prohnutý kus kovu, působí možná nevinně. Ale za jeho chladným leskem se skrývá celý svět – svět, kde tělo bylo vizitkou a čistota symbolem civilizace.
Odkaz z kovu a oleje
Dnes už strigil nepoužíváme. Nahrazují ho sprchy, ručníky a mýdlo. Ale i po dvou tisících letech nám připomíná něco podstatného – že péče o tělo je zároveň péčí o sebe. A že i ten nejdrsnější gladiátor si po zápase rád dopřál chvíli klidu, horkou lázeň a trochu lesku.
Zdroj: national.geographic.cz, dotyk.cz
