Kulový blesk: Jedná se o mimořádně vzácný jev, který dosud nebyl dostatečně prozkoumán
Kulový blesk je pořád tak trochu záhada. Věda o něm sice ví, že existuje, ale tím to víceméně končí. Když se řekne blesk, většina z nás si představí prudký záblesk na obloze, hrom, který zatřese okenními tabulkami, a pak ticho. Jenže tenhle jev se nechová jako klasický blesk. Kulový blesk si jde po svém a vypadá to, že o pravidla se příliš nestará.
Objevuje se hlavně při bouřkách, někdy ale přichází až poté, co se nebe už zdánlivě uklidnilo. Lidé, kteří ho viděli na vlastní oči, popisují světelnou kouli velikosti pomeranče nebo i menšího míče. Vznáší se několik desítek centimetrů nad zemí, pohybuje se pomalu a občas mění barvu. Co je ale zvláštní, že se nedá předvídat, jak se zachová. Někdy tiše zmizí, jindy exploduje a způsobí škody. Někdy zůstane na místě, jindy se pohybuje proti větru, jako by si dělal, co se mu zachce.
Jsou svědectví, která zní na první poslech jako výmysl. Jenže když je slyšíte od lidí, kteří nemají důvod si vymýšlet, začnete jim věřit. Někteří popsali, jak kulový blesk prolétl přímo komínem, jiní ho prý viděli klouzat po zdi obýváku, jako by se tam procházel jen tak ze zvědavosti. Takové setkání si člověk v hlavě přehraje ještě mockrát. Nejde na něj zapomenout, i když se chce. Nejen proto, že působí neobvykle, ale hlavně proto, že se vymyká všemu, co běžně známe.
Věda na tenkém ledě
Jak kulový blesk vzniká, zůstává pořád spíš hádankou než jistotou. Vědci se kulovým bleskem zabývají už pěknou řádku let, ale žádná z teorií zatím neobstála natolik, aby si někdo mohl stoupnout a s jistotou říct, že právě takhle to opravdu je. Jedna z nejčastějších představ mluví o tom, že se během obyčejného zásahu bleskem vytvoří ve vzduchu silně nabitý plazmový oblak. Co se přesně odehrává, zůstává zatím spíš v rovině domněnek než jistot.
Představte si extrémně nabitý prostor, kde se vzduch chová úplně jinak než obvykle. Jiná teorie je o něco techničtější, ale zjednodušeně řečeno tvrdí, že za tím vším by mohlo být mikrovlnné záření. To se za určitých okolností odrazí od zemského povrchu, zahnízdí se v uzavřeném prostoru a vytvoří dočasnou past, kde se ta energie na chvíli drží.
Jestli to tak skutečně funguje, se zatím neví. Každopádně zajímavý posun přinesli čínští vědci v roce 2012, když při jedné bouřce náhodou zachytili záhadný světelný útvar. Na první pohled působil přesně jako kulový blesk. Neváhali a pomocí spektrální analýzy zjistili, že v tom světelném útvaru byly i stopy křemíku a vápníku. Prvky, které se běžně nacházejí v půdě. Tahle stopa možná není náhoda. Mohlo by to znamenat, že se kulový blesk rodí z částic uvolněných ze země při klasickém zásahu bleskem. Možná v tom hraje roli víc faktorů, které zatím ani nedokážeme zcela domyslet.
Jestli je to pravda, nebo jen další domněnka, ukáže až čas. Kulový blesk se totiž nedá přivolat, nedá se snadno zaznamenat, natož zopakovat. Zůstává v rukou náhody. Objevuje se, kdy se mu zlíbí a mizí stejně rychle, jako se objevil. Právě to z něj dělá něco, co nás láká zkoumat dál, i když zatím bez záruky odpovědi.
Záhada, která přežívá století
Kulový blesk se objevuje ve starých kronikách, pamětech námořníků i vyprávěních venkovanů. Fascinoval Julese Verna, stal se součástí folkloru i inspirací pro mnoho spisovatelů. Ačkoliv žijeme v době, kdy člověk dokáže rozklíčovat lidský genom a posílat sondy na okraj sluneční soustavy, některé jevy nás stále zaskočí svou neuchopitelností. To, co neumíme přesně pojmenovat, v nás zanechává respekt a někdy i údiv.
Právě to je na kulovém blesku možná to nejpřitažlivější. Nechce se dát zcela vysvětlit, nepodřizuje se našim pravidlům a vždy si najde způsob, jak nás trochu rozhodit. Působí jako němý vzkaz z přírody, že i přes všechny chytré přístroje jsme stále jen součástí systému, kterému plně nerozumíme. A možná je dobře, že některé věci si svou záhadnost uchovávají. Právě to je totiž důvod, proč o nich stále chceme vědět víc.
Zdroje: Wikipedie, Springer Nature, České vysoké učení technické v Praze , Epocha Plus
