Krvavé východní režimy: Příběh Číny, Severní Koreje i Kambodže
Začíná to nevinně – v hroutící se zemi proběhne revoluce, která slibuje změnu, obrodu a prosperitu. Málokdo si však v tom všem zoufalství a bídě uvědomí, jak křehký tento slib doopravdy je. A místo potřebných reforem dojde k nastolení tvrdého režimu. Najednou jsou na denním pořádku popravy, povinné oslavování vůdce, mučení, hlad, neprostupná cenzura… Takového osudu se dočkala například Čína, Severní Korea nebo Kambodža.
Jak už samotný název napovídá, totalitní režim usiluje o absolutní moc nad veškerým životem. Do jejího čela se obvykle staví jedna osoba nebo menší skupina lidí, jež vládne lidu. Často se v tomto kontextu můžeme setkat i s pojmem „kult osobnosti“. Jedná se o uctívání a oslavování daného vůdce jako boha; mimoto mu bývají připisovány i vlastnosti či skutky, které však nejsou pravdivé (nebo bývají minimálně silně zkreslené). A co z režimu dělá brutální monstrum? Je to zejména vymazání individuality, všudypřítomná propaganda, špehování a odposlouchávání, nemožnost cestování, týrání, tresty smrti, nevědomost, cenzura, nedůvěra a strach.
Smrt desítek milionů Číňanů kvůli hladomorům a popravám
Po občanské válce se komunistům podařilo získat celé pevninské území Číny. Roku 1949 pak vznikla Čínská lidová republika. Do jejího čela se postavil Mao Ce-tung.
Vláda Mao Ce-tunga znamenala bídu a teror. Už při jedné z prvních reforem došlo k obrovskému hladomoru. V některých oblastech dokonce zemřelo až 40 % místní populace. Jedná se o tzv. Velký skok vpřed, kterým chtěl Mao Ce-tung popohnat čínskou produkci, aby se vyrovnala té americké – bohužel neúspěšně.
Další vlnu úmrtí přinesla velká kulturní revoluce. Kult Mao Ce-tunga začal slábnout, a tak byla vyhlášena kulturní revoluce. Ta měla očistit režim od svých odpůrců a zrádců. Tím se Mao mimo jiné zbavil svých konkurujících vládních činitelů. Mohl se tak na svůj trůn navrátit v plné síle.
Smrt diktátora Mao Ce-tunga roku 1976 umožnila uvolnění tuhého režimu. Ten zde však zůstal v upravené podobě až do současné doby. Za vlády Maa zahynulo až k 70 milionům obyvatel a ačkoli maoismus nepřinesl nic dobrého, mnozí Číňané na něj s láskou vzpomínají dodnes.
Severní Korea jako samostatný svět
Korejský poloostrov si po druhé světové válce rozdělily USA a SSSR. Sovětskému svazu připadla severní část, Spojeným státům jižní. Stejně jako původní Korea, rozpoltily se i ideologie těchto dvou států.
Na jihu vznikla po volbách roku 1946 Korejská republika. Na severu se do čela Korejské lidově demokratické republiky postavil Kim Ir-sen. Nenávist mezi dvěma póly vyvrcholila napadením jihu Severní Koreje za podpory SSSR roku 1950. Nekompromisní a krutou válku ukončila o tři roky později tzv. Dohoda o příměří. Vyžádala si zhruba 4 miliony obětí
Po válce se Severní Koreji oproti té Jižní velmi dařilo. Průmysl prosperoval a lidé měli dostatek potravin. Vzdělání s lékařskou péčí bylo dostupné pro všechny. Co si Kim Ir-sen ovšem neuvědomoval, byl silný vliv Sovětského svazu. Totiž právě on rozproudil severokorejskou ekonomiku.
Kim Ir-sen posunul ideologii svého totalitního režimu, stala se tak důležitá samostatnost. To vedlo k postupné separaci od vnějšího světa včetně ztráty podpory od SSSR. Kim Ir-sena vystřídal roku 1994 Kim Čong-il. Za jeho vlády se dostala Severní Korea do hlubších a hlubších ekonomických problémů. Blahobyt se během pár let proměnil v hladomor. V jeho důsledku zemřelo okolo 600 tisíc obyvatel. Aby Severní Korea získala alespoň nějakou zahraniční podporu, pohrozila státům jadernými zbraněmi.
Dnes na tom Severní Korea není lépe. Současný vůdce Kim Čong-un drží zemi velmi zkrátka – lidé nemají žádné zprávy z vnějšku (žádné noviny, rádio, internet), jakékoli sebemenší znelíbení režimu vede k věznění v táborech či smrti, svoboda slova nebo tisku neexistuje a linie Kimů je uctívána jako božstvo.
Kambodžská genocida
Kmen Rudých Khmerů se ujal moci po Vietnamské válce, během níž byla bombardovaná i Kambodža. To, že jejich vláda bude extrémní, bylo jasné už první den po obsazení hlavního města. Právě zde se totiž odehrály první popravy, kdy „museli zemřít“ političtí činitelé a další osobnosti.
Cílem Rudých Khmerů s Pol Potem v čele bylo realizovat tzv. agrární komunismus. Obyvatelé byli nahnáni na venkov do kolektivních táborů, kde pracovali přes 14 hodin na polích. Zrušili se peníze, zastavil průmysl, zavřeli se hranice. Jakýkoli čin proti režimu byl trestán smrtí. Kambodžskou genocidu musela utnout až vietnamská armáda, která roku 1979 vtrhla na její území.
Ačkoli si každá země prošla jinou historií, jedno mají společné: tyto krvavé režimy si vzaly na svědomí miliony lidských životů. Pokud nechceme, aby se historie opakovala, můžeme si z ní vzít ponaučení. Moc v rukou jednoho člověka vede k železným okovům.
Zdroje: Idnes.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, Medium.seznam.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, Zpravy.aktualne.cz, Reflex.cz, Stoplusjednicka.cz, Irozhlas.cz
