Kognitivní zkreslení – systematická chyba, která ovlivňuje naše rozhodování

Na první pohled to vypadá, že máme myšlenky pod kontrolou. Jenže náš mozek si často hledá vlastní cesty, jak se rozhodnout rychle a bez námahy. Tyto zkratky mu šetří energii, ale nám občas podrazí nohy. Odborníci jim říkají kognitivní zkreslení a setkáváme se s nimi dnes a denně, při volbě večeře, v práci i ve chvílích, kdy se rozhodujeme o důležitých věcech.

Kdo by si někdy neřekl, že jednal naprosto racionálně. Přitom logika je v našich úvahách jen část celé mozaiky. Mozek rád zrychluje a spoléhá se na zkratky, které mu pomáhají zvládnout nápor informací. Jenže právě v těchto chvílích se do hry dostává zkreslený obraz reality. Rozhodnutí, která se zdají rozumná, jsou pak často spíš výsledkem toho, jakou past na nás mysl právě nastražila. A to nejzrádnější je, že si toho obvykle vůbec nevšimneme.

Potvrzovací zkreslení: slyšíme jen to, co chceme slyšet

Asi nejznámějším příkladem je potvrzovací zkreslení. Jde o tendenci hledat jen takové informace, které podporují to, čemu už věříme. Pokud se nám líbí konkrétní značka telefonu, přečteme si hlavně nadšené recenze a ty kritické necháme bez povšimnutí.

Je to uklidňující, protože nám to dává pocit, že jsme se rozhodli správně. Ve skutečnosti si tím ale sami stavíme zeď proti odlišným pohledům. Taková zeď pak zkresluje naše vnímání a drží nás v bezpečné, ale často klamavé bublině.

Efekt ukotvení: první údaj se stává měřítkem

Velkou roli v rozhodování hraje první číslo nebo informace, kterou dostaneme. Vytváří pomyslnou kotvu, od které se odvíjí všechny další úvahy. Pokud je první nabídka při vyjednávání příliš vysoká i následné slevy vypadají výhodně, i když reálná cena zůstává nevýhodná.

Tento efekt využívají obchodníci i marketing. Cedule s přeškrtnutou původní cenou okamžitě nastaví rámec, ve kterém zákazník hodnotí výhodnost nákupu. Mozek pak reaguje na kotvu, nikoli na skutečnou hodnotu věci.

Heuristika dostupnosti: paměť není spolehlivý rádce

Když se v médiích objeví zpráva o nehodě, lidé začnou vnímat určitou činnost jako rizikovější, než ve skutečnosti je. Důvod je prostý. Informace, které máme čerstvě v paměti, působí silněji než statistiky.

Stejně to funguje i v osobním životě. Pokud známe někoho, kdo rychle zbohatl na investicích, máme pocit, že je to častý jev. Mozek totiž přikládá větší váhu příkladům, které se vybaví snadno a emotivně. Realita je, ale obvykle mnohem střízlivější.

Zkreslení zpětného pohledu: všechno bylo přece jasné

Po určité události máme tendenci věřit, že jsme její výsledek tušili. Když se něco stane, mozek přepisuje minulost tak, aby působila předvídatelněji. Vytváří se iluze, že jsme to čekali, ačkoliv v reálném čase jsme si nebyli vůbec jistí.

Takové zkreslení může vést k pocitu falešné jistoty. Brání nám učit se z chyb, protože máme dojem, že jsme je předvídali. V důsledku se pak nedokážeme poučit z toho, co se skutečně stalo.

Jak zkreslení rozpoznat a oslabit

Zásadním krokem je uvědomění, že tyto chyby existují. Pokud se přistihneme, že se rozhodujeme příliš rychle, je dobré zpomalit a ptát se sami sebe, zda by náš úsudek obstál i při jiných vstupních informacích.

Pomáhá také pohled někoho jiného. Druhý člověk často odhalí, co naše mysl přehlíží. Užitečné je sepsat si argumenty pro a proti, aby se rozhodnutí neopíralo jen o první dojem nebo čerstvou zkušenost. Čím více prostoru dáme pomalejšímu, analytickému přemýšlení, tím menší prostor dostanou zkreslení.

Kam nás mysl vede

Kognitivní zkreslení k našemu myšlení patří, nejsou projevem hlouposti ani slabosti. Jsou to jen zkratky, které mozek využívá, aby zvládl zahlcený svět plný informací. V běžných chvílích nám pomáhají, ale jakmile jde o zásadní rozhodnutí, mohou nás zavést špatným směrem.

Pokud si uvědomíme, že tyto zkratky existují, a začneme je u sebe sledovat, můžeme se jim naučit čelit. Nezmizí, ale vědomá práce s nimi nám dává větší šanci volit s odstupem, s rozmyslem a blíže realitě. To je dovednost, která se hodí jak v pracovních rozhodnutích, tak i v osobním životě.

Zdroje: National Library of Medicine, The Atlantic, Wikipedie