Jak vznikl ďábel? Pravděpodobně šlo o způsob, jak vyvolat strach z života mimo církev
Věčné zatracení, hřích, peklo – to jsou slova, se kterými si lidé nejčastěji spojí ďábla. Představy o tom, jak ďábel trýzní hříšníky v pekle, však nepramení ze zbožné křesťanské víry. Překvapivě za tím stojí politika. Postava zosobňující zlo navíc pochází už ze starověku. Samotná podoba ďábla a pekla se poté různě přetvářela. Často z ní lze leccos vyčíst o tehdejší společnosti, která ji vytvořila.
Stejně jako o přírodních jevech měla společnost jisté představy o postavě jakéhosi ďábla. Ďábla je možné chápat jako mýtické stvoření ztělesňující zlo. V různých náboženstvích byl velmi důležitou postavou při boji dobra proti zlu. Jak ovšem satan vůbec vypadá? Je zajímavé, že jeho hrůzný vzhled silně souvisí s jeho funkcí. Ďábel napomáhal církvi udržovat a rozšiřovat svoji působnost. U věřících (i nevěřících) vyvolával strach a církevní hodnostáři ho s chutí využívali, aby si tyto lidi mohli snadněji podmanit. A jak se představy o ďáblu a pekle s postupem času vyvíjely?
Starověk ďábla neznal
Představa zosobněného zla se od té dnešní poněkud liší. Ve starověku ďábel sám o sobě ani neexistoval – jeho prvky se spíše promítaly do božstva. V Egyptě se můžeme setkat například s bohem v těle hada, který symbolizoval chaos, temnotu a zkázu.
Pokud bychom se přesunuli do Persie, narazili bychom na tzv. dualistické náboženství. Založeno je na konceptu dobra a zla, kdy věřící vyznávají boha moudrosti Ahura Mazda a stojí proti zkaženému Angrovi Mainjuovi. Právě tento ničemný bůh se později stal jednou z inspirací pro křesťanského Satana.
V antickém Řecku a Římě se ďábel ani peklo neobjevují. Duše po smrti odcházely do podsvětí, jemuž vládl bůh Hádes nebo Pluto. Oběma však nebyly připisovány žádné zlé vlastnosti a působili spíše neutrálně. Tresty za hříchy a utrpení byly přidány až s postupem času.
Jak o ďáblu vypráví Bible?
V křesťanství se zosobňuje zlo pomocí Satana. Satan, z hebrejského překladu znamená „žalobce“ či „protivník“. Na Satana v Bibli narazíme nejprve ve Starém zákoně v Knize Job. Zde se snaží přezkoušet a zpochybnit lidskou víru, nepodaří se mu to však, a nakonec je za své činy zahanben. Satan ovšem stále jedná pouze se svolením a dohledem Boha.
Velkou změnou si Satan projde v Novém zákoně. Už to není jeden z andělů, který se vydává na scestí. Jak píšou evangelia, stal se z něj pokušitel Ježíše. Hlavní Satanovou snahou je přimět ho, aby se vzdal víry. Dále se posouvá v Knize Zjevení a přeměňuje se na veškeré zlo, které se ve světě odehrává.
Určitá podoba s dnešní představou ďábla je již citelná, ale od ohnivého pekla s kotly jsme ještě stále daleko.
Středověk a zastrašování věřících
V období středověku hrálo největší roli křesťanské vyznání. Jakékoli jiné náboženství bylo prohlášeno za pohanské a jeho bohové byli označování za démony. Aby církev svou moc ještě upevnila, začala plně využívat hrozbu věčného posmrtného utrpení a zatracení. Na tomto základě vzniklo peklo jakožto místo plné ohně a žáru, kde byly hříšné duše za bolestného kvílení bičovány démony. I samotný ďábel prošel znatelnou proměnou. Ztělesněné zlo bylo vykresleno jako vyzáblá postava s rohy, kopyty a děsivým výrazem s vykulenýma očima. Dnes už si ho dokážeme představit, například jako pohádkovou postavu čerta.
Aby hrozba byla stále živá, přesunula se na papír. Z této doby se uchovalo nepřeberné množství fresek, portálů či iluminací, které zobrazují strašlivá muka. V čele všech těchto hrozných vyhlídek stála církev prahnoucí po politické moci. Ta totiž hrála důležitější roli než skutečné náboženské pozadí.
To, jak se formovaly představy lidí o zlu, pekle a ďáblovi, zrcadlí starosti a obavy daného období. Například během epidemií byl ďábel spojován s nemocí a v době válek s krveprolitím a zradou. Peklo zase symbolizovalo strach a zároveň se stalo nástrojem, kterým mohli svá trápení interpretovat.
Zdroje: Egypt.afrikou.cz, Nationalgeographic.com, Soc.cas.cz, Jointhejourney.com, Britannica, Live Science
