Hororové kořeny pohádek bratří Grimmů: Příběhy byly inspirovány násilím a hladem
Zpočátku to nebyly příběhy pro děti. Byly to drsné výjevy plné bolesti, smrti a krutosti, s jasným poselstvím pro dospělé publikum. Jenže časy se mění a s nimi i způsob, jak tyto příběhy vnímáme. Z dnešních verzí se staly pohádky na dobrou noc, přitom jejich původ sahá do míst, kde se šeptalo o hladu, násilí a ztrátě.
Pohádka dnes evokuje romantiku, šťastné konce a trochu kouzelného prachu. Jenže to, co na začátku 19. století sesbírali Jacob a Wilhelm Grimmové, bylo spíš zrcadlem tehdejší reality. Příběhy se předávaly ústně, často u ohně a odrážely svět, kde byla bída normou a osudy lidí kruté. Grimmové chtěli uchovat tuto tradici dřív, než ji smete moderní civilizace.
Nepsali pro zábavu. Cílem bylo uchovat kulturu a identitu národa, který se zmítal v chaosu napoleonských válek. Jejich sbírka Dětské a domácí pohádky z roku 1812 nebyla určena dětem. Byla to neuhlazená kronika doby, kdy smrt číhala za každým rohem, zlo mělo konkrétní tvář a přežití záviselo na tvrdých rozhodnutích.
Popelka s krvavými střevíčky
Popelka dnes září na bále v křišťálových botkách a končí v náruči prince. Jenže v původní verzi to byla temná fraška. Sestry si sekaly části nohou, aby se vešly do střevíčku. Krev stékala po botě, holubi varovali prince a pravda vyšla najevo. Na svatbě pak ptáci sestrám vyklovaly oči. Dnes zní pohádka jako sen. Tehdy byla lekcí o závisti a pýše, která se nevyplácí. A v původním čtenáři to mělo zanechat hluboký otisk.
Růženka se neprobudila polibkem
V originální verzi Šípkové Růženky nešlo o něžný polibek. Princ dívku najde, když spí a bez jejího vědomí ji znásilní. Ona mezitím porodí dvojčata. Probudí se až poté, co jí jedno z dětí vytáhne z prstu zapomenuté kouzlo. Grimmové tuto italskou předlohu od Giambattisty Basileho později zmírnili. Ale prvotní motiv bezbranné dívky, nad níž má muž moc, z příběhu nikdy úplně nezmizel. Dodnes zůstává jedním z nejtemnějších příkladů toho, jak byly ženy v příbězích zobrazovány a jak snadno se bolest zabalila do slov o osudu.
Sněhurka a tanec ke smrti
Sněhurka je pohádka plná symbolů. Jablko značí krvácení, zlá královna je ve skutečnosti její matka, ne macecha. Nedokáže snést, že její dcera dospívá do krásy, která tu její zastíní. Rozhodne se ji odstranit. Jenže plán nevyjde. Na svatbě Sněhurky musí královna obout rozpálené železné střevíce a tančit v nich, dokud nezemře. Grimmové nechtěli šokovat. Chtěli ukázat, že každý čin má svůj následek a že spravedlnost někdy bolí víc než samo provinění.
Jeníček a Mařenka: příběh o hladu
V době, kdy Grimmové sepisovali Jeníčka a Mařenku, Německo hladovělo. Úroda selhávala, války braly jídlo i naději. Pohádka o tom, že rodiče opustí děti v lese, nebyla výplodem fantazie. Byla reflexí skutečných událostí. Čarodějnice s perníkovou chaloupkou ztělesňuje falešnou hojnost. Láká na sladkosti, ale uvnitř čeká smrt. Přežije ten, kdo se nebojí vzdorovat a přemýšlí, i když nemá nic než vlastní důvtip a odvahu. I tento příběh se změnil, ale stín tehdejší bídy z něj nikdy nezmizel.
Z pohádek se staly barevné lži
Grimmové své příběhy několikrát přepracovali. Vypouštěli církevní motivy, mírnili násilí, aby vyhověli představě tehdejších rodičů. Ale i v jemnější verzi pohádek zůstalo něco mrazivého. Pak přišel Disney a z děsivých příběhů udělal muzikálové pohádky s roztomilými zvířaty a duhou nad zámkem. Zmizelo všechno temné. Zbyl jen sentiment a lesk, který už nedává prostor pro hlubší významy. Pohádka se změnila na produkt, ne na zrcadlo života.
Temnota, která měla smysl
Tyto pohádky nebyly psané pro klidný spánek. Měly být varováním. Ukazovaly svět bez příkras, s krutostí, která přesto nabízela naději. Bratři Grimmové nezanechali jen sbírku příběhů. Zanechali svědectví o bolesti, zlu, odvaze i lásce, která dokáže přežít i v těch nejtemnějších chvílích.
Zdroje: The Indian Express, Wikipedie, Britannica, National Geographic
