Historie praní: Dříve se pralo přímo v řekách a potocích, dnes máme moderní pračky a sušičky
Představte si, že byste vzali košík špinavého prádla a šli k nejbližší řece. Tam byste několik hodin tloukli oblečení o kameny a doufali, že se něco vypere. Přesně takto to fungovalo po tisíce let. Cesta od ručního praní v potocích k dnešním chytrým pračkám je fascinujícím příběhem lidské vynalézavosti. Každá generace hledala způsoby, jak si tuhle nekonečnou práci ulehčit.
Pradávné časy: Když se pralo na kamenech
Naši předkové to měli jednoduché – a zároveň strašně těžké. Špinavé oblečení se neslo k vodě, tam se namočilo a pak se tlouklo o kameny nebo speciální prkna. Ženy trávily u řek celé dny, protože jiná možnost prostě neexistovala.
Egypťané přišli s prvním vylepšením. Přidávali do vody popel z určitých rostlin, který obsahoval draslík a fungoval jako primitivní mýdlo. Římané zase objevili, že moč obsahuje amoniak, který pomáhá odstranit skvrny. Zní to zvláštně, ale fungovalo to.
V mnoha kulturách vznikly rituály spojené s praním. V Indii dodnes najdete místa u řek, kde se pere stejným způsobem jako před staletími. Praní bylo společenskou událostí – ženy se scházely, povídaly si a vzájemně si pomáhaly.
Středověk: Vznik prvních prádelen
Valchy představovaly první skutečnou revoluci v praní. Místo ručního tlučení začala dřevěné kladiva poháněná vodními koly bušit do prádla automaticky.
Vznikaly první cechy a prádelny se stávaly důležitou součástí měst. Rodina už nemusela chodit k řece – mohla si prádlo nechat vyprat u profesionálů. Samozřejmě to stálo peníze, takže si to mohli dovolit jen bohatší.
I mýdlo se postupně zdokonalovalo. Kastilské mýdlo ze Španělska nebo aleppské ze Sýrie patřily k nejkvalitnějším. Praní se pomalu přesouvalo z řek do specializovaných zařízení s lepšími podmínkami.
18. a 19. století: První mechanické vynálezy
Pak přišla doba, kdy si lidé řekli, že musí existovat lepší způsob. Jacob Christian Schäffer vynalezl v roce 1767 první mechanickou pračku. Byla to vlastně dřevěná káď s klikou, kterou se otáčelo ručně.
Američané byli v tomhle směru velice vynalézaví. Alva Fisher dostal v roce 1908 patent na první elektrickou pračku.
Praní se postupně přesouvalo do domácností. Bohatší rodiny si mohly dovolit vlastní stroje, chudší pořád chodily do veřejných prádelen. Vznikaly také první automatické pračky, i když ještě dost primitivní.
20. století: Éra automatizace a pohodlí
Po druhé světové válce začalo skutečné šílenství. Každá rodina chtěla vlastní pračku a výrobci se předháněli v novinkách. Bendix uvedl v roce 1937 první plně automatickou pračku – nasypali jste dovnitř prášek, stiskli tlačítko a šli jste dělat něco jiného.
Přišly sušičky, ždímačky a další vychytávky. Američané si oblíbili pračky s vertikální náplní, Evropané preferovali horizontální. Vznikaly různé programy praní – na bavlnu, na vlnu, na jemné látky.
V 70. a 80. letech se objevily první mikroprocesory v pračkách. Najednou dokázaly samy rozhodnout, kolik vody použít, jak dlouho prát a při jaké teplotě. Praní se stalo téměř bezobslužnou činností.
Současnost: Chytré pračky a ekologické myšlení
Dnešní pračky by naše babičky považovaly za sci-fi. Připojíte je k wi-fi, pošlete jim program z mobilu a ony vás upozorní zprávou, když skončí. Některé dokonce samy objednají prací prášek, když se jim chystá dojít.
Ekologie hraje čím dál větší roli. Moderní přístroje spotřebují třikrát méně vody než ty z 90. let. Vznikají i pračky, které fungují téměř bez chemie – pomocí ozonu nebo stříbrných iontů.
Budoucnost vypadá ještě zajímavěji. Vědci experimentují s ultrazvukovým praním nebo technologiemi, které dokážou odstranit pachy bez použití vody. Možná se brzy vrátíme k praní bez vody – jen trochu jinak, než to dělali naši předkové u řek. Cesta od kamenů v potoku k chytrým strojům trvala tisíce let, ale každý krok směřoval ke stejnému cíli: udělat si život o trochu snazší.
Zdroje: Wikipedia, backethenhistory.com, Proti šedi
