Historické filmy a seriály často volně adaptují skutečné události, nemusí být zcela přesné

Nablýskaná zbroj, opulentní kostýmy a velkolepé bitvy – historické filmy a seriály mají schopnost přenést diváky do jiné doby a vyvolat pocit, že sledují „skutečné dějiny“. Jenže realita bývá složitější. Za tím vším se často skrývají dramatické úpravy, zjednodušení a někdy i vědomé překroucení faktů.

Historie podle scénáře

Historické filmy a seriály se netočí primárně proto, aby vzdělávaly, ale aby bavily. I když se tvůrci často ohánějí slovy jako „inspirováno skutečnými událostmi“, ve skutečnosti je scénář výsledkem uměleckého kompromisu. Reálné události bývají příliš komplikované, nejednoznačné nebo pro běžného diváka obtížně uchopitelné. Tvůrci proto příběh zjednodušují, slučují postavy, dramatizují situace a přizpůsobují vývoj událostí tomu, co nejlépe funguje na obrazovce.

Často také dochází k tomu, že události, které ve skutečnosti trvaly roky nebo desetiletí, jsou ve filmu zhuštěny do několika dní nebo týdnů. Nejde nutně o manipulaci, ale o snahu vyprávět srozumitelný a poutavý příběh. Například ve filmu „Gladiátor“ se římský císař Commodus nedopustil všech krutostí, které mu byly přisouzeny. Tvůrci si ale vypůjčili dobové kulisy a několik reálných jmen, aby vytvořili příběh, který odpovídá hollywoodskému formátu.

Kostýmy, které neexistovaly

Jedním z nejviditelnějších aspektů historických filmů jsou kostýmy a výprava. Publikum od nich očekává autenticitu, ale ta často zůstává pouze na povrchu. Návrháři se sice inspirují dobovými prameny, ale zároveň se snaží přizpůsobit dnešnímu vkusu. Výsledkem jsou často šaty, které vypadají dostatečně historicky, ale ve skutečnosti by byly buď nepraktické, nebo naprosto nepřijatelné.

Typickým příkladem jsou upravené korzety, výstřihy, které by ve viktoriánské Anglii vzbudily skandál, nebo ženy s dokonale upraveným obočím nebo make-upem, který byl v dané době zcela neznámý. Muži zase často nosí brnění, které váží polovinu toho, co by vážilo ve skutečnosti, a do bitev jdou bez přileb, aby bylo lépe vidět jejich tváře.

Kostýmy zkrátka nejsou jen odrazem historie, ale i současné estetiky a očekávání.

Postavy, které nikdy neexistovaly

Dalším běžným trikem filmařů je slučování nebo přepisování postav. Aby děj plynul svižně a nemátl diváky přemírou jmen, často se z několika historických osobností stane jedna fiktivní. Někdy je naopak slavná postava vylíčena způsobem, který neodpovídá realitě.

Ve filmu „Marie Antoinetta“ od Sofie Coppoly je například královna vykreslena jako rozmazlená, ale zároveň moderně empatická žena, zatímco skutečná Marie Antoinetta byla vychovávána v přísném prostředí a zdaleka neměla tolik svobody, jak film naznačuje. V seriálu „Koruna“ se zase objevuje řada událostí, které se nikdy nestaly, včetně osobních rozhovorů a konfliktů členů britské královské rodiny, jež nikdy nebyly potvrzeny.

Když se pravda ohýbá pro efekt

V některých případech jsou dějiny doslova překrouceny. Války, revoluce nebo velké historické milníky se stávají kulisou pro příběhy, které mají jen volný vztah k pravdě. Film „300: Bitva u Thermopyl“ například stylizoval bitvu u Thermopyl tak, že z ní udělal boj dobra proti zlu, přičemž válečníci byli vykresleni téměř démonicky.

Stejně tak film „Statečné srdce“ – slavný film o Williamu Wallaceovi – je plný nepřesností, od nošení kiltů v historicky nesprávné době až po zcela smyšlené vztahy. Cílem nebyla historická přesnost, ale emocionální síla vyprávění.

Zde se tvůrci dostávají na tenký led. Pokud film diváky pobaví a zároveň inspiruje k hlubšímu zájmu o dané období, může být jeho hodnota nesporná. Problém nastává, když diváci přijímají fikci jako fakt a vytvářejí si zkreslený obraz historie.

Jak poznat fakta od fikce?

Základem je si uvědomit, že historický film je vždy interpretace. Pokud chcete rozlišit pravdu od fikce, je dobré sáhnout po ověřených zdrojích. Doprovodné materiály k filmům, historické dokumenty nebo odborné recenze mohou nabídnout realističtější vhled do děje nebo dané události.

Pomáhá i základní kritické myšlení: Když postava vede dokonale moderní dialog v prostředí 18. století, je téměř jisté, že jde o autorskou invenci. Některé filmy naštěstí na svou stylizaci otevřeně upozorňují. K jiným dílům je třeba přistupovat obezřetně. Historická přesnost totiž není měřítkem umělecké kvality.

Historické filmy a seriály mohou probudit zájem o dávno zapomenutá témata, přiblížit složitá období běžným divákům a vytvořit emocionálně silné vyprávění, podobně jako to udělal James Cameron ve svém „Titanicu“.

Skutečná historie bývá často ještě zajímavější než ta filmová. Jen je třeba chtít ji objevit.

Zdroj: BuzzFeed, Reader’s Digest, Screen Rant