Historická péče o zuby zahrnovala žvýkání konců klacíků i používání různých látek a koření
Úsměv zářící bělostí byl ve středověku spíše výjimkou než pravidlem. Přesto lidé nezůstávali zcela bez péče o svůj chrup. I když neznali moderní kartáčky a pasty, snažili se improvizovat – používali popel, bylinky, větvičky nebo kousky látek. Výsledek byl různý, od svěžího dechu až po poškozenou sklovinu.
Základy ústní hygieny bez kartáčku
Ve středověku ještě neexistovala zubní pasta ani kartáčky s nylonovými štětinami. Místo toho lidé využívali dostupné přírodní prostředky. Nejčastější metodou bylo žvýkání konců dřevěných klacíků. Ty se po chvíli rozmělnily a roztřepily, čímž vznikl jakýsi improvizovaný kartáček. Větvičky často pocházely z aromatických dřevin – například lísky, jalovce nebo vrby. Díky tomu nejen mechanicky čistily povrch zubů, ale zároveň mírně osvěžily dech.
Dalším prostředkem byl popel smíchaný s vodou či solí. Směs se nanášela na zuby pomocí prstů nebo kousků látky. Popel sice pomáhal odstraňovat zubní plak, ale zároveň mohl narušovat sklovinu, a tak z dlouhodobého hlediska zuby spíše oslaboval.
Koření a bylinky proti zápachu z úst
Urozenější vrstvy, které si mohly dovolit dovozové suroviny, sahaly po bylinách a koření. Oblíbená byla máta, šalvěj či petržel, které se žvýkaly pro svěžejší dech. V některých regionech se používal i anýz nebo fenykl. Ve východních zemích, odkud přicházely drahé a vzácné plodiny, se žvýkal například hřebíček. Ten byl ceněn nejen pro svou vůni, ale i pro mírné antiseptické účinky. Dlouho šlo o luxus dostupný jen bohatým, zatímco obyčejní lidé si museli vystačit s místními bylinami.
Rozdíly mezi chudými a bohatými
Zatímco prostý lid většinou používal jen improvizované prostředky – větvičky, popel či hadříky – šlechta a měšťanstvo si potrpěly na sofistikovanější péči. Do Evropy se postupně dostávaly směsi drcených bylin, prášky s mátou nebo kořením a dokonce i rané formy zubních pudrů. Ty se nanášely na hadřík a třely o zuby, aby se vybělily a osvěžily.
Rozdílná byla i strava, která měla na chrup velký vliv. Chudší lidé jedli více obilovin a tvrdých potravin, které zuby mechanicky čistily. Bohatší vrstvy si dopřávaly sladkosti a jemnější pokrmy, což paradoxně vedlo k rychlejšímu kazu zubů.
Léčba zubů a bolestí
Pokud hygiena nestačila a zuby začaly bolet, přicházely na řadu lidové léčebné metody. Běžně se přikládaly bylinky s uklidňujícími účinky, například šalvěj nebo mák. V extrémních případech muselo dojít k vytržení, které prováděli lazebníci či ranhojiči. Zubař jako specializovaná profese se vyvinul až později.
Inspirace z východu
Zvláštní kapitolou je vliv východních kultur, kde byla ústní hygiena rozvinutější. Arabský svět znal siwak, tedy tyčinku ze stromu Salvadora persica, která se dodnes používá v některých regionech jako přírodní kartáček. Přinášela mechanické i antibakteriální účinky. Podobně i žvýkání hřebíčku, původem z Indonésie, se postupně dostalo do Evropy a ovlivnilo tehdejší zvyklosti.
Pokrok k moderní době
Péče o zuby ve středověku byla mixem improvizace, lidových pořekadel a náhodných přísad. Ačkoli mnohé z tehdejších postupů bychom dnes považovali za neefektivní nebo i škodlivé, byly přecejen důležitým mezníkem v historii osobní hygieny. S rozvojem obchodu, medicíny a vědeckého poznání se začaly objevovat účinnější metody zubní péče. Na konci 19. století se potom začaly vyrábět první zubní pasty podobné těm dnešním.
Středověká péče o chrup byla plná kontrastů. Chudí lidé se spoléhali na přírodu a jednoduché metody, zatímco bohatí experimentovali s dovozovými přísadami a pudry. Společné jim však bylo vědomí, že zdravé zuby jsou důležité – nejen pro žvýkání potravy, ale i pro vzhled a společenské postavení. Dnešní kartáček s pastou je výsledkem dlouhé cesty, na níž hrály roli jak větvičky a popel, tak exotické koření.
Zdroje: Dotyk.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, NIH, Research Gate
