Historická hygiena: V 17. století bylo trendy koupat se jednou za měsíc
Dnes je sprchování součástí denní rutiny. Ale nebylo tomu tak vždy. V minulosti byla osobní hygiena často zanedbávaná. Nebylo to kvůli lenosti tehdejších lidí, ale kvůli přesvědčení, kulturním zvyklostem a nedostupnosti čisté vody. V některých obdobích bylo běžné koupat se pouze jednou za měsíc. Někdy dokonce ještě méně často.
Mnoho faktů ohledně historické hygieny nás pravděpodobně překvapí. Třeba tím, že parfém nebyl výsadou noblesy, ale nutností, která měla maskovat tělesné pachy vzniklé kvůli naprostému nedostatku vody.
Koupel jako lék i hrozba
Ve starověkém Římě byly lázně běžnou součástí života. Veřejné termy byly nejen místem očisty, ale i centrem společenského života. Koupání mělo za cíl nejen tělo osvěžit, ale i léčit – horká voda, bylinky a masáže byly považovány za prevenci nemocí. Stejně tak v arabské kultuře hrály lázně (hammámy) významnou roli jak v očistných, tak duchovních praktikách.
V Evropě však nastal během středověku obrat. S úpadkem Říma zanikla i většina veřejných lázní. A když se ve 14. století kontinentem přehnala černá smrt, začalo být koupání považováno za riziko – otevřené póry po koupeli měly podle tehdejších lékařů usnadňovat vstup nemocí do těla. Mnozí se tak domnívali, že je bezpečnější špínu nechat tam, kde je.
Středověk a pach jako standard
Ve středověku se mytí omezovalo na umývání rukou a obličeje, často studenou vodou. Celotělové koupání bylo spíše výjimkou. Někdy se dokonce považováno za nezdravé. Větší důraz se kladl na změnu prádla, které mělo „odsávat nečistoty“. Během 15. až 17. století byly veřejné lázně v některých městech úplně zakázány. Často totiž byly spojovány s prostitucí.
Tělesný pach býval běžnou součástí života. Aby se nepříjemné aroma zamaskovalo, lidé nosili u pasu vonné sáčky, voněli si paruky a pokožku potírali parfémovanými mastmi. Na královských dvorech panoval závod o co nejsilnější parfém – ne kvůli marnivosti, ale prostě proto, že se málokdo koupal častěji než jednou měsíčně.
Parfém jako nutnost
Když se Ludvík XIV. – slavný „král Slunce“ – rozhodl vonět každý den jinou vůní, nebylo to kvůli módě. Dvůr ve Versailles byl považován za nejvoňavější místo v Evropě, ale ne proto, že by byl čistý. Květinové vody, vonné esence a parfémy měly překrývat tělesné pachy v době, kdy se běžně považovalo za zdravější se nekoupat. Koupel jednou za měsíc byla v 17. století považována za zcela dostačující – pokud vůbec.
Osvícenství a pomalý návrat k vodě
Teprve s příchodem 18. století, kdy sehrálo roli osvícenství, začalo být lidské tělo vnímáno jako hodné pozornosti. Zlepšení kanalizace, dostupnost vody a nové lékařské poznatky vedly k tomu, že se opatrně začalo doporučovat pravidelnější mytí. I tak však šlo většinou o mytí „na způsob kočky“ – houbou u lavoru, bez nutnosti ponoření do vody.
Ve viktoriánské Anglii bylo pravidelné mytí znakem vyšší třídy. Koupací vany se objevily v bohatých domácnostech, ale běžný lid se i nadále myl jen omezeně. Městské čtvrti s jedinou pumpou na vodu a bez kanalizace neumožňovaly víc.
20. století: Koupel jako standard
Až s příchodem 20. století se stala koupelna běžnou součástí domácnosti. Pravidelná sprcha se stala samozřejmostí a mytí se posunulo z lékařské nutnosti k otázce komfortu a společenské normy.
Naše hygienické návyky závislé na společnosti, kulturních zvyklostech a technickém rozvoji místa, kde žijeme. A jinak tomu nebylo ani v minulosti. Některé z úkonů, které dnes považujeme za úplné hygienické minimum, byly kdysi považovány za nebezpečné nebo zkrátka zbytečné.
Zdroje: Stoplusjednicka.cz, Dotyk.cz
