Děsivé rituály z historie: Jedním z nich je i obětování lidí

Představte si svět, kde symbolické činy, rituály, doslova tkaly předivo společnosti. Některé z nich, když se na ně podíváme dnešníma očima, nám můžou připadat naprosto šílené. Mluvíme tu o lidských obětech nebo způsobech pohřbívání, ze kterých mrazí.

Proč nás ale tyhle dávné, často děsivé praktiky, tak nějak pořád přitahují? Možná v tom je kus naší snahy vyrovnat se s vlastní smrtelností, možná je to zvědavost, kam až lidé dokázali zajít.

Co to vlastně ten rituál je?

Slovo „rituál“ má kořeny v latině a znamená něco jako řád nebo obřad. Není to jen tak nějaký zvyk. Je to pevně daný sled kroků, který se opakuje a často má silný duchovní rozměr. Pomáhal lidem držet pohromadě a ctít společná pravidla.

V dobách, kdy svět byl mnohem chaotičtější, rituály dávaly pocit řádu, spojovaly lidi s tím, co je přesahovalo – s bohy, duchy, přírodou. Označovaly taky důležité životní momenty jako narození nebo smrt. A co víc, nešlo jen o to, čemu věříte, ale hlavně o to, že jste ten rituál skutečně provedli, prožili.

Když se bohům obětoval lidský život…

Myšlenka, že nejcennějším darem bohům může být lidský život, nám dnes přijde strašlivá. Přesto v mnoha dávných kulturách věřili, že právě taková oběť dokáže usmířit rozhněvaná božstva nebo si zajistit jejich náklonnost, když už nic jiného nepomáhalo.

Například Aztékové jsou tímhle nechvalně proslulí. Věřili, že bez lidské krve by jejich Slunce zhaslo a přišel by konec světa. Ani Mayové nebyli výjimkou a také obětovávali lidi, někdy je dokonce házeli do posvátných vodních propastí jako dar bohu deště. V Peru, v říši Chimú, archeologové objevili místo jedné z největších dětských obětí – přes 140 dětí. To byl nejspíš zoufalý pokus odvrátit nějakou přírodní katastrofu. Stopy rituálních smrtí nacházíme i u Keltů.

A co Vikingové? Ti měli své „blóty“, oběti bohům, a kronikář Adam z Brém dokonce píše o velkých slavnostech ve Staré Uppsale, kde se prý obětovali i lidé, aby si zajistili dobrou úrodu nebo úspěch ve válce.

Poslední cesta plná extrémů

Víra v život po smrti byla a je obrovskou motivací. Lidé investovali neskutečné úsilí do pohřebních rituálů, aby svým blízkým zajistili co nejlepší posmrtný osud. Kdo by neznal slavnou egyptskou mumifikaci?

V Číně zase někteří císaři a šlechtici byli pohřbíváni v unikátních oblecích z tisíců nefritových destiček, protože věřili, že nefrit ochrání tělo i duši. Pro Vikingy, zdatné mořeplavce, byla loď klíčová i po smrti; významní jedinci byli pohřbíváni v lodích, které je měly symbolicky dovézt do Valhally.

Na indonéském ostrově Sulawesi mají Torajové pohřební rituály, které jsou spíš obrovskými slavnostmi, kde zesnulý není považován za skutečně mrtvého, dokud neproběhne velkolepý obřad Rambu Solo‘ s porážkou desítek buvolů; dokonce po letech své předky vyndávají z hrobů, čistí je a převlékají.

A pak tu máme snad nejextrémnější formu, japonské Sokushinbutsu, kdy se někteří buddhističtí mniši sami zaživa mumifikovali skrz extrémní dietu a meditaci s cílem stát se „žijícími Buddhy“.

Další zvláštní a trochu děsivé zvyky

Ale nešlo jen o oběti a pohřby; historie je plná dalších tradic, nad kterými dnes kroutíme hlavou. Vzpomeňme třeba na Boží soudy ve středověku, kdy se věřilo, že Bůh ukáže pravdu skrze zkoušku vodou, žhavým železem nebo ohněm. Pak tu byly bolestivé přechodové rituály, kdy mladí lidé museli projít často drsnými fyzickými zkouškami – půstem, bitím, či skarifikací (jizvením) – aby se stali dospělými nebo právoplatnými členy nějaké skupiny, přičemž ta sdílená bolest je neuvěřitelně spojovala.

Proč jsme s tím přestali?

Většina těchto rituálů už je naštěstí minulostí. Nebylo to ze dne na den, ale jedním z hlavních důvodů byla změna naší víry a morálky, kdy nová náboženství jako křesťanství nebo islám, a později různé filozofické směry, přinesly jiný pohled na svět a odsoudily „barbarské“ praktiky.

S tím souvisely i nové zákony a celkový vývoj společnosti, kdy si státy chtěly udržet monopol na spravedlnost a násilí, takže rituální řešení sporů postupně mizelo. Svou nemalou roli sehrál také kolonialismus, který často násilně potlačoval původní kultury a jejich zvyky po celém světě.

Co si z toho vzít?

Když se díváme na tyhle, z našeho pohledu často hrůzné, rituály, může nás to znepokojovat. Ale zároveň je to fascinující sonda do lidské duše. I ty nejšílenější praktiky nebyly jen tak samoúčelnou krutostí.

Byl to způsob, jak si tehdejší lidé snažili udělat v chaotickém světě nějaký řád, jak si odpovědět na věčné otázky o životě a smrti, jak se vyrovnat se strachem a hlavně, jak držet pospolu jako komunita. Potřeba smyslu, sounáležitosti a zvládání životních nejistot je v nás pořád. Jenom způsoby, jakými je naplňujeme, se změnily.

Zdroje: 21.stoleti, info.dingir, vikingtimes