Děsivé dějiny psychiatrie: Při léčbě se používala třeba lobotomie
Ještě nedávno se za léčení duševních nemocí považovalo to, co bychom dnes nazvali mučením. Elektřina do hlavy, ledové koupele, chirurgické zásahy do mozku. Lidé skončili na lůžkách, svázáni, umlčeni, často bez vlastní vůle a jména. Nešlo o zlo ze špatného úmyslu, ale o zlo z nevědomosti. A právě to bývá nejnebezpečnější.
Dnes máme antidepresiva, psychoterapii, mindfulness. Ale ještě před pár desítkami let byla situace úplně jiná. Když někoho přepadla deprese, úzkosti nebo halucinace, neřešilo se, co prožívá. Řešilo se, jak ho co nejrychleji zklidnit. Nejlépe tak, aby už moc nemluvil, nehýbal se a nikoho neobtěžoval.
Psychiatrické ústavy připomínaly vězení. Byly to místa ticha, zápachu a čekání. Lidé mizeli za jejich zdmi a málokdy se vraceli zpět do běžného života. Ne proto, že by nemohli. Ale proto, že jim byla léčba horší než nemoc.
Lobotomie: Když se myšlenky vymazávaly ledabyle
Lobotomie není název temného filmu. Je to skutečný chirurgický zákrok, který se praktikoval po celém světě, nejčastěji v padesátých letech. Princip byl děsivě jednoduchý. Vezmete nástroj podobný ledu a vrazíte ho pacientovi nad oko. Pak párkrát zakvedláte a oddělíte čelní lalok mozku. V tu chvíli je ticho. Žádná agresivita, žádné bludy, žádný pláč.
Jenže ticho má někdy příliš vysokou cenu. Lidé po lobotomii často ztratili schopnost přemýšlet, komunikovat nebo cítit radost. Byli klidní, ale prázdní. Z pohledu ústavů šlo o úspěch. Z pohledu lidskosti o tragédii.
Jeden z nejaktivnějších propagátorů této metody, americký lékař Walter Freeman, cestoval po státech s vlastní dodávkou a operoval desítky lidí týdně. Mezi nimi i děti. Ano, i tohle se dělo. A bylo to považováno za pokrok.
Elektrošoky: Než se zjistilo, že mozek není rádio
Elektrokonvulzivní terapie vznikla z nápadu, že když někomu pustíte proud do hlavy, tak se psychika jaksi restartuje. Někdy to i fungovalo. Problém byl v tom, že často pacientům nikdo nevysvětlil, co se bude dít. A že místo jemného přepětí dostali ránu, po které zapomněli jméno i to, jak se pije čaj.
V prvních letech se elektrošoky prováděly bez anestezie. Záchvaty byly tak silné, že si lidé lámali zuby, žebra nebo páteř. A přesto byla metoda rozšířená. Protože výsledky byly někdy okamžité. U těžkých depresí se pacient skutečně na chvíli zvedl z postele a začal reagovat. Nikdo ale moc neřešil, co všechno tím ztratil.
Dnes se elektrošoky používají dál, ale velmi opatrně. S anestézií, jen u vybraných pacientů a pod přísnou kontrolou. Paradoxně to je jedna z mála metod z minulosti, která přežila. Jen už se u ní nikdo netváří, že je to univerzální lék na duši.
Ústavy, kde se léčilo tichým utrpením
Nejhorší na celé minulosti psychiatrie není skalpel nebo proud. Je to opuštěnost. Pacienti byli zavíráni často na celý život, bez možnosti obrany. Rodiny je odvezly, podepsaly pár papírů a v tichosti na ně zapomněly. Ne ze zlé vůle, ale ze strachu a studu.
V některých ústavech se nehledělo na důstojnost. Lidé spali na holé zemi, dostávali ledové sprchy, byli zavíráni do izolací na dny i týdny. O lásce, empatii nebo vyslechnutí si mohli nechat zdát. Lékaři měli moc, ale chyběla jim citlivost. Personál byl přepracovaný a systém nepočítal s návratem do života. Ústav nebyl zastávka. Byl konečná.
Od bolesti ke svědomí
Dějiny psychiatrie jsou plné bolesti, ale i obrovské proměny. Z oboru plného ticha a strachu se stala oblast, kde se dnes mluví o naději, vztazích a bezpečí. Díky výzkumu, terapii a hlavně posunu v přístupu už většina lidí s duševní nemocí nemusí žít zavřená mezi čtyřmi stěnami.
Přesto je dobré tu minulost znát. Ne proto, abychom ji soudili. Ale proto, abychom ji už nikdy neopakovali. Protože jakmile přestaneme vnímat člověka a uvidíme v něm jen poruchu, začíná znovu cesta, která už jednou vedla do temnoty.
Zdroje: The American Psychiatric Association, Wikipedie, Britannica, Psychiatric Times
