Černá smrt byla vnímána jako Boží trest, k čemuž významně přispělo i hnutí kajícníků
Morové epidemie středověku nezanechávaly za sebou jen spoušť v ulicích měst, ale i hluboké šrámy na lidské duši. Lidé hledali viníka, smysl i vykoupení. A často ho nacházeli právě v Božím hněvu, který měl podle nich smést hříšnou civilizaci ze světa.
Roku 1347 připluly do Evropy lodě z Krymu. Namísto hedvábí, koření a radosti z obchodu však přinesly hrůzu, jakou si tehdejší lidé nedovedli ani představit. Během pár let se mor, dnes známý jako černá smrt, rozšířil po celém kontinentu a připravil o život desítky milionů lidí. Tehdejší společnost se neměla jak bránit. Neexistovaly žádné vakcíny, antibiotika ani vědecké poznání. Zbyla jen víra a strach.
Ve světě, kde církev určovala běh života od kolébky po hrob, bylo jen málo prostoru pro pochybnosti. Boží vůle byla všudypřítomná. Když tedy mor začal kosit celé vesnice a města, lidé v tom viděli trest. Nešlo o nemoc, ale o hřích, který se na lidstvo seslal v podobě Božího hněvu. Církevní kazatelé horlivě šířili tuto představu a věřící jim naslouchali s pokorou a hrůzou zároveň.
Hříšník jsi, pokání čiň
S tímto obrazem trestu přišlo i hledání viníků. Nejprve padlo podezření na cizince, židy a ženy označené za čarodějnice. Společnost hledala obětní beránky. Strach z neznámého plodil násilí a středověké město se občas proměnilo v krvavou scénu. To však nestačilo. Touha po očistě zachvátila i samotné křesťany.
Tak vzniklo hnutí tzv. kajícníků. Byli to lidé, kteří věřili, že jedinou cestou k ukončení morové pohromy je veřejné vyznání viny a tělesné utrpení. Putovali z města do města, bosí, polonazí a bičovali se do krve. V procesích zpívali žalmy a křičeli, že spasení přijde jen skrze bolest. Nešlo jen o divadlo zoufalství. Kajícníci byli přesvědčeni, že jejich krev je obětí za hříchy celého lidstva a mnozí jim věřili.
Zpočátku církev procesí kajícníků snášela, jenže když se hnutí rozrostlo a začalo působit víc jako nezávislá sekta než křesťanská pokora, papež Klement VI. mu v roce 1349 vystavil stopku. Místo útěchy totiž přinášeli jen děs a často i samotnou nákazu. Mnohdy způsobili víc škody než užitku.
Strach, víra a sociální dopady
Vnímání moru jako trestu od Boha mělo obrovský dopad na každodenní život. Lidé se začali uzavírat do sebe, ztrácela se důvěra v blízké i v autority. V některých oblastech propukly nepokoje, v jiných bylo ticho jako po vymření. Vesnice zůstávaly opuštěné, pole ležela ladem, obchod se zastavil. Přesto se víra ve spravedlivého Boha nevytratila, ale naopak. Kostely praskaly ve švech. Lidé se modlili, zpovídali, konali poutě a zakládali nové náboženské bratrstva. Strach z moru totiž přinášel i silnou touhu po odpuštění.
Změnil se i vztah ke smrti. Ta se stala všudypřítomnou. Umíralo se rychle, často bez posledního pomazání, bez rozloučení. Malířství té doby začalo zachycovat motivy tlejících těl a tančící kostlivce, což dalo vzniknout známému žánru zvanému danse macabre, tedy tanec smrti. Lidé přestali smrt vnímat jako vzdálenou událost. Začala být součástí jejich každodenního života a to se odrazilo i v jejich psychice. Mor posílil apokalyptické myšlení. Konec světa se nezdál vzdálený. Pro mnohé už dávno začal.
Očista skrze utrpení
Pověry, že mor přináší zápach hříchu, vedly ke vzniku různých podomácku vyráběných lektvarů, kadidel a amuletů. Lidé nosili bylinky za pasem, zapalovali vonné tyčinky nebo si mazali tělo octem, aby smrtelné výpary nepřilnuly k jejich kůži. Lékaři v ptačích maskách s dlouhým zobákem vypadali děsivě, ale jejich znalosti byly mizivé. Zdraví se stalo otázkou náhody. Ti, kteří přežili, si to vykládali jako znamení, že je Bůh ušetřil. A tak se prohluboval nejen strach, ale i pocit viny. Kdo neumřel, měl být vděčný. Kdo přežil, měl konat pokání.
Co nám zanechala víra v trest
Pohled středověkých lidí na černou smrt odrážel jejich hlubokou víru, neznalost a snahu najít smysl v tragédii, která neměla žádné racionální vysvětlení. Hnutí kajícníků, víra v Boží trest a kolektivní vina se staly typickými znaky doby, kdy nemoc neznamenala jen fyzické utrpení, ale i duchovní zápas. A i když dnes víme, že mor způsobila bakterie Yersinia pestis, zůstává fascinující sledovat, jak velký vliv měla víra na to, jak lidé vnímali vlastní smrtelnost. Černá smrt nebyla jen epidemií, byla zrcadlem celé jedné epochy.
Zdroje: Wikipedie, Church Life Journal, Britannica
