Bloop: Záhadný podmořský zvuk z roku 1997, který zmobilizoval vědce
Jeden nečekaný a tajuplný zvuk ze dna oceánu dokázal rozhýbat nejen vody v Pacifiku, ale i fantazii celého vědeckého světa. Bloop dodnes nedal spát ani těm, kdo běžně spí mezi seizmografy a sonary.
V létě roku 1997 zachytily podmořské mikrofony americké NOAA zvláštní akustický signál. Nešlo o běžné pukání ledu ani zpěv keporkaka. Tentokrát se mezi hladinou a mořským dnem ozval zvuk, který byl natolik silný, že ho zaznamenala celá síť hydrofonů rozmístěných v Tichém oceánu. Dostalo to název Bloop a záhada byla na světě.
Zvuk trval jen něco málo přes minutu. Na první poslech působil jako hluboké, bublavé zahoukání z hlubin. Co však vědce vyvedlo z míry, byla jeho hlasitost. Aby takový tón vytvořil živočich, musel by být větší než plejtvák obrovský, a to už je v oblasti biologie slušný oříšek.
Ještě zarážející bylo, že ho zaznamenaly senzory rozmístěné tisíce kilometrů od sebe. Takový dosah je u podmořských zvuků velmi vzácný. Právě to přispělo k tomu, že Bloop začal být vnímán jako něco výjimečného, co si zaslouží hlubší pozornost.
Mezi ledem, bestií a mikrotrhlinou
Jedna z nejšílenějších, ale zároveň nejpopulárnějších teorií předpokládala existenci mořského monstra. Fantazie fanoušků Lovecrafta nabídla dávného boha Cthulhu, který podle příběhů spí hluboko pod vlnami jižního Pacifiku. Těžko říct, co bylo blíž pravdě, ale faktem zůstává, že Bloop dokázal rozpoutat nebývalý zájem veřejnosti.
Vědecké kruhy ale zůstaly při zemi. Výzkumníci začali analyzovat data a přišli s teorií, že Bloop mohl vzniknout pohybem obrovských ker v jižním oceánu. Tento jev, známý jako cryoseismická aktivita, se objevuje ve chvílích, kdy se ledovce lámou nebo se třou o mořské dno. Výsledný zvuk může být překvapivě hlasitý.
Další možná vysvětlení pracovala s podmořskými zemětřeseními, posunem tektonických desek nebo sopečnou aktivitou. Nic z toho však nevedlo k jednoznačnému závěru. Bloop se tak zařadil mezi zvuky, které sice existují v záznamech, ale jejich původ zůstává nejasný.
Do úvah se dokonce zapojili i experti z oblasti vojenského námořnictva. Spekulovalo se, zda nejde o testování tajné technologie nebo zvukové stopy z ponorek. Ani tato hypotéza ale nepřinesla přesvědčivý důkaz.
Záhada, která přežila i vědecký výklad
NOAA se nakonec přiklonila k verzi, že šlo o jev související s táním ledu v oblasti Antarktidy. Přesto zůstává kolem Bloopu zvláštní ticho, které jako by vybízelo k otázkám. I přes oficiální výklad působí ten zvuk tak neobvykle, že se mu věnovala celá řada odborných i populárních médií.
Z pohledu běžného člověka je znepokojivé, že v době satelitů, podvodních dronů a digitální akustiky se může z oceánu ozvat něco, co nikdo přesně nezná. Oceány totiž stále ukrývají obrovské množství neprobádaných míst. Odhaduje se, že víc než osmdesát procent mořského dna zůstává dosud neprozkoumáno.
To, že jsme pokročili ve vývoji technologií, ještě neznamená, že máme nad přírodou navrch. V některých ohledech nás stále předbíhá o několik délek. A právě v takových chvílích se připomíná, že ne vše musí být vždy pojmenováno a zařazeno. Některé jevy si zaslouží zůstat záhadou.
Když tajemství inspiruje víc než fakta
Zážitek jménem Bloop ukazuje, že příroda si ráda nechává svá tajemství. Lidé mají tendenci vše měřit, popsat a zařadit, ale občas narazíme na jev, který nepůjde jednoduše vysvětlit ani v laboratoři. Právě v tom spočívá kouzlo podobných záhad. Nestojí na přesných rovnicích, ale na pocitu, že svět ještě není dokonale přečtený.
Bloop možná opravdu vznikl pohybem ledových mas, ale zanechal něco víc než jen zvukovou stopu. Vnesl do vědy trochu fantazie, do vědeckého jazyka špetku poezie a do běžného dne připomenutí, že Země pořád umí překvapit. Hlubiny mlčí, ale občas promluví. Každý podobný moment v sobě nese potenciál objevu.
Zdroje: Wikipedie, PMEL, Discovery UK, Live Science
