Bizarní královská pravidla: Když panovník dojí, ostatní musí skončit taky
Královské dvory byly odjakživa místem přísně dané etikety. Každý pohyb byl řízen nepsanými i psanými pravidly. A i když některá z těchto nařízení působí z dnešního pohledu poněkud bizarně, obecně byla v minulosti tato pravidla dodržována. Za těmito omezeními obvykle stála praktická či symbolická motivace – touha vyvolat respekt, udržet bezpečí panovníka, nebo jen zachovat tradiční hierarchii.
Král dojí – všichni končí
Na britském dvoře platilo nepsané, ale striktně dodržované pravidlo: jakmile král nebo královna odložili příbor, musel se jídlem rozloučit i zbytek přítomných. Šlo o gesto respektu, ale i snahu držet krok s vladařem – ten byl považován za vzor nejen v politice, ale i u stolu. Výsledkem ovšem bylo, že hosté se během královské večeře buď rychle cpali, nebo zůstávali hladoví, pokud panovník ztratil chuť.
Zákaz dotýkání – ledaže jste královna
Britská královská etiketa obsahuje i přísný zákaz dotýkat se panovníka. Když například Michelle Obama přátelsky objala Alžbětu II., způsobila tím vlnu nevole u tradicionalistů. I když sama královna gesto opětovala, v očích etikety šlo o porušení pravidla. Dotyk měl být vyhrazen jen nejbližším členům rodiny – a to ještě diskrétně.
Nesedat zády ke královně
Na některých dvorech – například za vlády Ludvíka XIV. ve Versailles – se dbalo i na to, aby nikdo neseděl zády k panovníkovi. Ve velkém sále zámku byly proto židle rozmístěny tak, aby se předešlo trapnému omylu. Tento symbolický detail měl ukazovat, že i neúmyslné neuctění panovníka je nepřípustné.
Zákaz podávání ruky s levicí
Napříč evropskými dvory bylo podávání levé ruky považováno za urážku. Převládající interpretace spojovala levou ruku s nečistotou (v některých kulturách i s ďáblem). Proto bylo nepřípustné, aby se jí někdo dotkl krále. I při zranění pravé ruky bylo žádoucí najít jiné řešení – třeba pokleknout nebo se uklonit.
Jídla, která se nesměla podávat
Ve Francii měl dvůr Ludvíka XVI. zakázáno servírovat pokrmy s příliš silným zápachem – například česnek, cibuli nebo silné sýry. Král totiž trpěl přecitlivělostí na pachy, a kuchaři se museli tomuto rozmaru přizpůsobit. V Británii bylo naopak nepřípustné podávat měkké těstoviny nebo pizzu. Ne proto, že by panovníkovi vadily – ale protože by jejich konzumace mohla působit nevzhledně. Vladař musel jíst důstojně.
Barvy a látky vyhrazené pro vyvolené
Oblékat se v purpurové barvě bylo na mnoha evropských dvorech výsadou krále. Barvivo, které se vyrábělo z mořských plžů, bylo extrémně drahé – a nosit ho směl jen panovník nebo jím pověřená osoba. Kdo se pokusil purpur „ukrást“, mohl být obviněn z velezrady. V Japonsku zase šlo o kimona určité barvy nebo vzoru, jež směl nosit výhradně císař a jeho nejbližší.
Přísná pravidla dýchání a pití
Na některých dvorech bylo předepsáno, kdy přesně se má napít dvorní dáma – ideálně jen poté, co panovník zvedl pohár. Podobně se v některých kulturách (např. v byzantském prostředí) očekávalo, že poddaní při přítomnosti císaře zpomalí dýchání, nebudou hluční a ani se příliš nehýbají. Ticho a klid měly vytvořit atmosféru úcty a posvátnosti.
Jak se vyhnout faux pas
Přestože mnoho těchto pravidel dnes působí archaicky nebo až směšně, historicky plnily důležitou roli. Pomáhaly udržovat obraz panovníka jako výjimečné bytosti, jejíž autorita přesahuje běžný lidský rámec. Zároveň vytvářely jasnou hierarchii – kdo pravidla znal, byl zasvěcený, kdo je porušil, riskoval ztrapnění nebo dokonce trest.
Královská etiketa je dnes v moderních monarchiích výrazně mírnější – ale dodnes se v ní odráží staleté vrstvy symboliky, tradic a moci. A i když už vás při večeři s králem nevyženou od stolu, když dojí – pořád je lepší vědět, co (ne)dělat. Jen pro jistotu.
Zdroje: Svetzeny.cz, En.wikipedia.org, Delicious.com.au
