Bitva o bramboru: Někteří lidé věřili, že hlíza pochází od ďábla, navíc není zmíněna v Bibli
Dnes si bez brambor neumíme představit českou ani evropskou kuchyni. Po příchodu z Ameriky ale tato nenápadná hlíza vyvolala v Evropě odpor. Někteří lidé věřili, že je dílem ďábla – a nedůvěru posilovalo i to, že o ní není zmínka v Bibli. Přesvědčit veřejnost museli panovníci, učenci i hladomory.
Pojďme se seznámit s trnitou cestou brambor na evropské talíře. Dnes jedna z oblíbených příloh to u evropského lidu neměla vůbec jednoduché. Jak se tedy situace postupně vyvíjela a jaký měla vliv její přijetí na tehdejší společnost?
Podezřelá plodina přivezená z neznáma
Brambory přivezli do Evropy španělští dobyvatelé na konci 16. století z And, kde byly po staletí základní potravinou. Evropané je nejprve pěstovali v botanických zahradách a na dvorech pro jejich květy, ne jako potravu. Podzemní hlíza vzbuzovala podezření – patří do stejné čeledi jako jedovatý rulík nebo durman. Konzumace zelených částí rostliny skutečně mohla způsobit otravu, což posilovalo pověry o škodlivosti.
Pověry a náboženské argumenty
Na venkově se šířily zvěsti, že brambory způsobují lepru, syfilis nebo „ďábelské choroby“. Rostou pod zemí, mimo dosah slunce, a v Bibli o nich není zmínka – pro mnohé to byl důkaz, že je Bůh k lidské obživě neurčil. Nedůvěru posilovaly i neznámé způsoby přípravy, kdy nesprávná úprava vedla k trávicím potížím.
Hlad jako zlomový okamžik
Předsudky postupně narušovala období hladu a neúrody. Bramborám se dařilo i v chladných oblastech a chudé půdě, kde obilí selhávalo. V Irsku, Skotsku a horských regionech se staly záchranou před hladem v případě neúrody. Položily tak základ budoucí obliby. O tom si však povíme později.
Králové a jejich strategie
V 18. století se brambory dostaly do hledáčku osvícenců. Francouzský agronom Antoine-Augustin Parmentier přesvědčil Ludvíka XVI., aby se stal jejich patronem – král nosil bramborové květy na oděvu, královna Marie Antoinetta si jimi zdobila účesy. V Prusku Fridrich II. Veliký nařídil jejich pěstování a podle legendy nechal pole střežit vojáky, aby lidé věřili, že jde o vzácnou plodinu. „Nedopatřením“ nehlídaná pole pak místní rychle vyplenili a hlízy si začali sázet sami.
Od podezření k jistotě
Přijetí brambor bylo pozvolné. Teprve v 19. století, kdy se prokázala jejich výživná hodnota a všestranné využití, se staly základem jídelníčku. V Německu se vařily polévky a knedlíky, ve Francii gratiny a pyré, v českých zemích škubánky a bramborový chléb.
Brambory a demografie
Brambory měly vliv také na evropskou demografii. Staly se jakousi „jistotou“, na kterou se mohla společnost i v nepříznivém počasí a neúrodě spolehnout. To ocenili především severní země, jako je Irsko. V Irsku brambory způsobily významný růst populace, a to až do doby, kdy se objevila plíseň bramborová. Ta zlikvidovala úrodu brambor a v letech 1845 až 1849 způsobila Velký irský hladomor. Plíseň, na kterou společnost nebyla připravena, způsobila velmi malou úrodu brambor a roky 1845 až 1849 jsou tak označovány jako Velký irský hladomor. To poukázalo na důležitost diverzifikace potravy.
Z „ďáblovy hlízy“ světovou potravinou
Dnes se brambory pěstují na všech kontinentech kromě Antarktidy a existují tisíce odrůd. Staly se základem národních jídel od irské polévky po český bramborový salát. Jejich cesta od podezřelého cizince k milovanému základu stravy trvala staletí a ukazuje, jak kulturní předsudky mohou brzdit přijetí i tak prospěšné potraviny.
Bitva o bramboru byla střetem mezi pověrami a osvědčenou zkušeností. Panovníci, vědci i samotný hlad postupně přesvědčili Evropu, že tato hlíza není dílem ďábla, ale jedním z nejcennějších darů z Nového světa.
Zdroje: Vyzivaspol.cz, Ireceptar.cz, Nationalgeographic.cz
