Bílé šaty: Děti je nosily bez rozdílu pohlaví, protože byly praktické a snadno se vyvařily
Ještě na začátku 20. století nikdo neřešil, jestli má chlapeček nosit modré a holčička růžové oblečení. Batolata tehdy běhala v bílých šatech bez ohledu na pohlaví. Nebyl to módní výstřelek, ale čistá praktičnost. Bílé šaty měly jednu velkou výhodu. Když se ušpinily, stačilo je hodit do hrnce s vroucí vodou a všechno šlo pryč. Rodiče tak měli po starostech s každodenními nehodami, které k malým dětem prostě patří.
Dnes bereme jako samozřejmost, že regály v obchodech dají na jednu stranu růžovou a na druhou modrou. Jenže tahle barevná pravidla nejsou nijak stará. Na přelomu 19. a 20. století nic takového neplatilo a batolata se oblékala do stejných bílých šatů bez ohledu na to, zda šlo o holčičku nebo chlapce. Tehdy to nebyla zvláštnost, ale praktické a úsporné řešení, které rodičům usnadnilo život.
Bílá jako symbol čistoty i praktičnosti
Děti nosily bílé oblečení hlavně proto, že bylo nejjednodušší na údržbu. Nebylo to o módě ani o symbolice, ale o tom, že šaty se daly bez problémů vyvařit v horké vodě. V době, kdy neexistovaly pračky, to byl nejrychlejší způsob, jak odstranit skvrny od jídla, hlíny nebo jiných dětských nehod. Nejčastěji se šilo z bavlny nebo lnu, tedy z látek, které byly levné, odolné a vydržely časté praní. Střih býval volný, aby šlo dítě rychle obléknout i převléknout, což rodiče považovali za velkou úlevu.
Z dob viktoriánské Anglie víme, že bílé šaty se u kojenců rozšířily už v 18. století. Tento zvyk pak přetrval i v amerických rodinách a držel se až do začátku 20. století. Rodiče si chválili, že nemuseli řešit složité šatníky. Jeden univerzální kousek posloužil všem dětem bez rozdílu.
Když barvy neměly pohlaví
Dělení barev na dívčí a chlapecké přišlo až mnohem později. Na začátku 20. století se rodičům radilo, aby pro chlapce volili růžovou, protože byla chápána jako živá a výrazná barva. Dívkám se naopak dávala světle modrá, spojovaná s jemností a čistotou Panny Marie. Obrat nastal až ve čtyřicátých letech, kdy se vlivem obchodníků a módního průmyslu ve Spojených státech význam barev úplně změnil.
Historička módy Jo B. Paoletti, autorka knihy Pink and Blue: Telling the Boys from the Girls in America, připomíná, že dnešní barevné rozdělení nevzniklo přirozeně, ale bylo výsledkem cíleného prosazování. Bylo výsledkem marketingu a postupného prosazování nových pravidel. Rodiče se nechali ovlivnit doporučeními obchodníků a během pár desetiletí se růžová pro dívky a modrá pro chlapce zakořenila natolik, že ji dnes považujeme za tradici, i když je ve skutečnosti stará sotva jedno století.
Praktický unisex v praxi
Dlouhé bílé šaty nebyly jen otázkou praní a barev. Umožňovaly i snadnější přebalování, protože plenky byly látkové a vyžadovaly častou údržbu. Navíc děti v prvních letech rychle rostly, takže unisex střih zaručoval, že šaty vydrží několik měsíců, ne-li celý rok. Rodiče si tak ušetřili nutnost kupovat novou výbavičku pokaždé, když dítě vyrostlo z kalhot nebo sukýnky.
Fotografie z konce 19. století jasně ukazují, že bílé šaty nosily i slavné osobnosti, když byly malé. Známé jsou například snímky malého Franklina D. Roosevelta v bílé róbě, které dnes mnohé překvapují. Tehdy to však bylo naprosto běžné a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Poselství z minulosti
Bílé dětské šaty byly univerzálním řešením doby, kdy praktičnost převyšovala nad módními pravidly. Dokládají, že současné zvyky kolem barevného rozlišení dětí nejsou žádnou hluboce zakořeněnou tradicí, ale spíše kulturním výtvorem posledního století. Dnes už by si málokdo dokázal představit chlapečka v růžové a holčičku v modré, přesto historie ukazuje, že takové dělení nebylo vždy samozřejmé. Až příště budete kupovat oblečky pro miminko, možná si vzpomenete, že kdysi bylo úplně jedno, zda jste holka nebo kluk, protože všichni stejně končili v bílých šatech, které se po obědě daly vyvařit v horké vodě.
Zdroje: Wikipedie, Time, Jstor Daily
