Zámek Dobrohoř měl během historie namále, nakonec se ho ale podařilo zachránit
Na samotě u hranic, v místě, kde se zastavil čas a les šeptá vlastní dějiny, stojí zámek, který toho zažil víc než leckterý kronikář. Býval elegantní letní rezidencí, později skladištěm a také domovem důchodců. Dnes opět zvedá hlavu. Pomalým tempem, zato s respektem a nadějí.
Zámek Dobrohoř nepatří mezi známé turistické cíle, které se objevují na prvních stránkách vyhledávače. Stačí se vydat na jih Čech, tam, kde se česká krajina pomalu mísí s rakouskou. Jen pár minut od Starého Města pod Landštejnem, tam, kde silnice pomalu mizí v lesním tichu, se mezi stromy objevuje zapomenutý zámek. Neupozorňuje na sebe nápisy ani cedulemi. Jen tiše čeká, až si ho někdo všimne.
Nikdy neusiloval o pozornost. Působí spíše jako tichý pozorovatel všeho, co se kolem něj děje. Skrytý mezi stromy připomíná starého pána, který mnohé pamatuje a dnes už jen naslouchá tomu, co přinese vítr.
Na jeho místě kdysi stával obyčejný hospodářský dvůr. Teprve v polovině 19. století se tehdejší vlastník František de Paula rozhodl, že tohle místo si zaslouží víc. Chtěl vybudovat letní sídlo, kde by mohl trávit čas dál od městského ruchu. Oslovil slavného vídeňského architekta Heinricha von Ferstela, který se podepsal pod řadu významných staveb své doby. Ten přenesl do jižních Čech kousek italské elegance a postavil zámek, jenž působil lehce, vzdušně a zároveň s noblesou. Vzniklo tak letní sídlo v duchu italské renesance, jak se tehdy mezi šlechtou nosilo. Kolem zámku vyrostl krajinářský park, plný vzácných stromů a klidných zákoutí.
Zámek působil lehce, elegantně a přitom důstojně. Všechno na tom místě napovídalo, že mělo sloužit odpočinku. Působilo klidně, nenuceně a jako stvořené pro chvíle, které si člověk nechce nechat utéct.
Když krásu přikryje prach
Historie však zřídkakdy respektuje plány jednotlivce. Po skončení války se o budovu začal starat stát a původní majitelé ztratili k místu veškerý vliv. Péče zmizela, s ní i úcta a cit pro detail. V budově se vystřídal domov důchodců a později armáda. Nikoho příliš nezajímalo, co se stane s křehkými štuky nebo s parkem, který zarůstal náletovými dřevinami.
Zámek ztratil funkci i smysl. Zůstal tu jen tichý svědek, který mlčky pozoroval, jak ho opouští jeden čas po druhém. Místní si zvykli, že tu něco chátrá.
Když se srdce rozhodne říct ano
V roce 2015 se však stalo něco, co se v příbězích památek nevidí často. Zámek koupil restaurátor a architekt Lubomír Zeman. Ne kvůli zisku nebo prestiži, ale protože cítil, že tohle místo si zaslouží druhou šanci. A ta druhá šance začala tichým zametáním prachu, opravou oken a hledáním způsobu, jak vrátit do zdí život bez nátlaku a spěchu.
Obnova probíhá v klidu, s pokorou a bez okázalosti. Nejde o rychlou rekonstrukci ani přestavbu na hotel. Všechno tu probíhá s rozvahou a úctou k času, který stavbu formoval. Opravy se dělají v tempu, které místu svědčí a nenarušuje jeho tichou důstojnost. Když prší, práce stojí. Když je třeba vyčistit park, přijedou dobrovolníci. Nikdo tu nepracuje na efekt, ale z opravdového přesvědčení.
Ticho, které nebolí
Zámek Dobrohoř dnes není hotový a pravděpodobně ještě dlouho nebude. Možná právě to je na něm nejpřitažlivější. Nepředstírá dokonalost a nesnaží se zavděčit. Je to místo s minulostí, která stále promlouvá. Ne vždy hlasitě, ale vždy upřímně.
Procházka po parku, pohled na oprýskané římsy a kontakt s lidmi, kteří tu opravují dveře nebo natírají zábradlí, vás přinutí zpomalit. Najednou cítíte, že některá místa mají duši, i když jsou trochu poškrábaná.
Než odjedete
Pokud někdy pojedete kolem, zastavte se. Nemusíte hledat expozici ani čekat na prohlídku. Stačí se projít a být chvíli přítomní. Staré zdi vám samy řeknou, jak blízko byly ke konci.
Zdroje: Wikipedie, Hrady.cz, Jindřichohradecký deník
