Vlaky smrti: Někteří lidé zemřeli už během transportu, některé přeživší pak velitel dokonce zastřelil po vyhození z vlaku
Na konci druhé světové války vyjel transport, který se dodnes připomíná jako ztělesnění krutosti. Do odkrytých vagónů nacisté natlačili tisíce vězňů, kteří čelili mrazu, hladu a naprosté bezmoci. Mnozí cestu nepřežili. Ti, kteří vyskočili v naději na útěk, často narazili na kulky strážců SS. O tomto transportu se ví jen málo. Co však zůstalo, jsou otřesná svědectví, která mrazivý příběh vlaku oživují i po desetiletích.
V noci z 24. na 25. ledna 1945 se v Praze-Malešicích rozjel vlak číslo 6046. Jeho cílem bylo Veselí nad Lužnicí. V tichu noci vezl tisíce vězňů z koncentračních táborů v Polsku. Nacisté tehdy pod tlakem blížící se fronty a zmatku rozhodli o masovém přesunu, aniž by řešili, jestli vůbec někdo cestu přežije. V otevřených vagónech, bosí, v extrémním mrazu kolem minus dvaceti pěti stupňů, bez jídla, vody a základního ošetření, mnozí už cestu nepřežili.
Brutální cesta transportu smrti
Cesta trvala více než týden. Z vyprávění účastnic transportu víme, že už během úseku mezi Českou Třebovou a Hostivaří padaly první oběti. Vězňové, zoufalí ze žízně, se pokoušeli seskakovat z vozu kvůli vodě či naději na útěk. Mnozí byli na místě zastřeleni. Ve stanicích Benešov, Čerčany a okolí padlo během noci několik mužů a žen, kteří se pokusili o útěk nebo si obstarat vodu, a příslušníci SS je bez milosti popravili. Zprávy uvádějí čtyři zastřelené v Benešově, včetně jedince, kterému při pádu upadla noha a byl okamžitě zastřelen.
Celkem stovky zemřely ještě před cílem. Ve stanici Tábor nebo na trati mezi Českými Budějovicemi a Kaplicí bylo potvrzeno víc než padesát úmrtí během pokusů o útěk nebo v důsledku vyčerpání.
Příběhy přeživších
Ženy, které cestou podaly svědectví, vyprávějí o zimě, hladu a zbídačení v takové intenzitě, že už neměly sílu nic ani vnímat. Příběhy přeživších z jiných transportů doplňují obraz nacistické brutality a zároveň lidské solidarity českých občanů. Například z jiného vlaku, projíždějícího územím Čech koncem dubna 1945, se podařilo uprchnout až třinácti stovkám vězňů díky pomoci místních lidí. Naopak asi dvě stě osob zemřelo již během jízdy.
V jednom z příběhů přeživších se velitel transportu rozhodl exemplárně popravit ženu, kterou vytáhl z davu. Její dcera odmítla pokračovat bez matky, a přestože měla šanci přežít, zůstala s ní. Matka byla zastřelena a její smrt zůstala v dceři jako nesmazatelný otisk viny a bezmoci. Jinde se vzpomíná na moment, kdy jedna z žen označila chůzi k nástupišti před odjezdem jako nejtěžší chvíli svého života.
Naděje v mrazu
I v tomto beznadějném chaosu nacházeli lidé odvahu pomáhat. Včasné zahájení pomoci od českého obyvatelstva zachránilo mnoho životů. V Benešově místní železničáři nosili do vagónů sníh, aby vězni alespoň trochu uhasili žízeň. Jinde lidé přinášeli jídlo, nabízeli úkryt nebo pomáhali s útěky. Tato drobná, ale zásadní gesta zachránila desítky životů a v těch nejtemnějších dnech ukazovala, že lidskost se dá najít i uprostřed zvěrstev.
Co nám ten vlak zanechal
Vlak číslo 6046 se stal symbolem krutosti, která vyplývala z nacistické paniky v závěrečné fázi války. Smrti během transportu, popravy při útěcích i systematické zbídačení vězňů ukazují na tvář režimu chladnou, bez slitování a lidské důstojnosti. I v těch nejtemnějších chvílích se objevily momenty odvahy a lidské sounáležitosti. Vyprávění přeživších i těch, kdo nezištně pomáhali, připomíná, že lidskost nezmizí ani ve chvílích největší hrůzy.
Transport z ledna 1945 zůstává částečně neprobádaný. Vzpomínky pamětníků, kroniky menších stanic i osobní příběhy pomáhají pomalu doplňovat mozaiku událostí, která by nikdy neměla upadnout v zapomnění. A připomínají nám, že i v pekle může být někdo, kdo podá ruku.
Zdroj: Železniční koridory, iDnes.cz
