Velké výzvy pro 21. století: Velkoměsta, migrace, stárnutí

Vědci a mezinárodní organizace nedávno zaměřili své analýzy na souvislosti mezi demografickými dynamikou a udržitelností. Podobné obavy z důsledků demografických změn na vývoj společností již existovaly i dříve.

Světová populace vzrostla z 200 milionů na počátku sedmnáctého století na současných 7,5 miliardy. Podle Populačního fondu OSN do konce tohoto století přesáhne 11 miliard. K tomuto růstu je třeba přičíst důležité transformace, jako je proces urbanizace, stárnutí a migrační pohyby.

Světové ekonomické fórum v Davosu, které sdružuje nejbohatší a nejsilnější země a lidí na světě, každý rok vydává zprávu o globálních rizicích. Rok co rok se stárnutí, nedostatek příležitostí pro mladé lidi, selhání městského plánování a nedobrovolná migrace, se jeví jako hlavní rizika pro světovou ekonomiku a růst.

Asi 60% světové populace najdeme v Asii, kde se nacházejí nejlidnatější země světa, například Čína, Indie, Pákistán a Indonésie. Ostatní regiony světa, zejména Evropa, ztrácejí demografický význam. V roce 1950 žilo na starém kontinentu 21,7% světové populace, v roce 2015 už jen 10% av roce 2100 by to mělo být 5,5%. Ale Evropa neztrácí pouze demografický význam, musí se vyrovnat i se stárnutím populace.

Budoucnost je v demografické dynamice Afriky. V roce 2015 se na kontinentu soustředilo 16% světové populace, do konce století se očekává, že tento podíl stoupne na 39%. Více než polovina růstu světové populace se soustřeďuje v Nigérii, Kongu, Tanzanii, Etiopii, Angole a Nigeru.

Odjezd do města
Rozvoj zemí je obvykle spojen s procesu industrializace, který vede k významným přesunem z venkova do města (vnitřní migrace). V roce 1950 žilo v městských oblastech pouze 29,4% světové populace. Dnes tento údaj vzrostl na 56% a do konce století to bude 67%. Realita v každém z regionů světa je však velmi odlišná. Ve městě žije 70% evropské a 80% severoamerické populace, v zemích Asie a Afriky to je pouze 40 – 50% lidí. Krok směrem k městům představuje dvě velké výzvy: životaschopnost měst a vylidňování venkova. Zvyšující se urbanizace ale způsobuje i další problémy jako je městská chudoba na předměstích či čtvrtích, které sdružují lidi v žalostných životních podmínkách kvůli nedostatku základních služeb. Kromě toho ti, kteří žijí na těchto místech, trpí značným nedostatkem pracovních příležitostí a vysokým rizikem sociálního vyloučení. V 30-ti zemích světa žije ve slumech více než 55% jeho městského obyvatelstva.

Dalším velkým problémem jsou velkoměsta. V roce 1980 bylo pouze pět měst s více než 10 miliony obyvatel, v roce 2021 jich je už 16. Mnoho z nich (Dillí, Šanghaj, Sao Paulo, Mexico, Dháka) se nachází ve velmi chudých zemích, kde je větší riziko kolapsu míst. Tyto velké města mají problémy s přetížením a stárnutím, snižují kvalitu života občanů a způsobují silný environmentální stres.

Péče o městskou životaschopnost byla zahrnuta do Agendy 2030 prostřednictvím Cíli udržitelného rozvoje číslo 11. Cílem je dosáhnout, aby byla města inkluzivní, bezpečnější, odolnější a udržitelnější.

Stárnutí populace
I když je proces stárnutí populace zobecněný, na základě regionů existují velké rozdíly. Přestože jsou Evropa a Severní Amerika nejstarší oblasti na planetě, rychlý proces stárnutí trápí i Asii, nejlidnatější kontinent. V roce 2020 mělo 56,7% jejích obyvatel více než 65 let, ve srovnání se 44% v roce 1990. Někteří tvrdí, že Čína bude spíše starou jako bohatou krajinou.

Stárnutím obyvatelstva se musí zabývat vlády, mezi nejdůležitější patří udržitelnost veřejných důchodových systémů. Převážná většina evropských zemí v posledních desetiletích reformovala své systémy s cílem zvýšit zákonný věk odchodu do důchodu. Naopak systém kapitalizace je založen na osobních úsporách každého jednotlivce. Realita, ať už jde o kterýkoliv systému, je taková, že téměř třetina světové populace nedostává žádný druh důchodu, veřejný ani soukromý. Kromě toho existují důležité mezery v závislosti na úrovni rozvoje země, ale i podle pohlaví pracovníka.

Po finanční krizi v roce 2009 měli strukturální změny nepříznivý vliv na sociální politiku, zejména pro nejvíce znevýhodněné skupiny. Současná koronakríza, zvyšování úrovně dluhu v ekonomikách jako celku, vytváří nejistou budoucnost. Cíl 1.3 Agendy 2030 se zaměřuje na implementaci systémů sociální ochrany pro všechny, přičemž zvláštní pozornost věnuje chudým a zranitelným osobám jako základní nástroj pro ukončení extrémní chudoby.

Mezinárodní migrační pohyby
Migranti představují pouze 3,5% z celkové populace. Rozdíly mezi zeměmi jsou však opět velmi důležité. Například ve velké většině zemí Perského zálivu přesahuje populace zahraničních obyvatel 50%. Migrace jsou většinou intraregionálně, to znamená lidé, kteří se pohybují na svém kontinentu do sousedních zemí. Koridory jako Bangladéš – Indie, Rusko – Ukrajina (a naopak) a Kazachstán – Rusko (a naopak) jsou jedny z nejdůležitějších na světě. Schengenská smlouva v Evropské unii spolu s dalšími politikami, jako je uznávání dosaženého vzdělání, usnadňuje pohyb pracujících lidí. Přesuny v Americe probíhají z jihu na sever, což zdůrazňuje koridor Střední Ameriky a Mexika do Spojených států.

Globalizace byla založena na volném pohybu zboží, služeb a kapitálu, ale v mnohem menší míře ve volném pohybu osob. Ani pád berlínské zdi, ikona konce éry omezení pohybu osob, neodráží realitu. Zeď na hranici Mexika a Spojených států amerických, demilitarizovaná zóna mezi Jižní Koreou a Severní Koreou, ploty Ceuta a Melilla nebo zeď Západního břehu Jordánu, jsou jasnými příklady fyzických bariér vytvořených s cílem omezit pohyb lidí.

Kromě pohybu osob z pracovních a rodinných důvodů jsou realitou i nedobrovolné nebo nucené pohyby: pohyb uprchlíků. Před pandemií jich bylo 26 milionů a 4,2 milionu žadatelů o azyl. Značný podíl na tom má začátek války v Sýrii v roce 2015. V současnosti je původcem 68% nucených pohybů Sýrie, Venezuela, Afghánistán, Jižní Súdán a Myanmar. Turecko, Kolumbie, Pákistán, Uganda a Německo hosty 73% uprchlíků. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 jim poskytuje práva v azylových zemích. Problém nastává, když se prodlouží lhůta, ve které je osoba žadatelem o azyl. Nejen že jsou tím práva osoby velmi omezené, ale tito migranti musí být zařazeni mezi osoby bez státní příslušnosti, čímž ztrácejí přístup k základním právům, jako jsou vzdělání, zdraví, zaměstnání a svoboda pohybu.

Nejistota budoucnosti
Demografické výzvy byly významné už před pandemií, ale stali se akútnejšími as největší pravděpodobností se v budoucnu ještě více dostanou do popředí. Ve střednědobém horizontu bude třeba sledovat důsledky fiskálních tlaků vyplývajících ze zvýšení veřejného dluhu na sociální politiky, jako jsou důchody. Více nejisté je, zda bude pokračovat nadměrný nárůst míst, nebo dojde k „návratu do venkovských oblastí“, což by mohla usnadnit možnost práce z domu. Bude to záviset na investic zemí do překonání technologické propasti mezi městskými a venkovskými oblastmi. Tato příležitost však bude v zásadě výhradou pouze vyspělých zemí. Imigranti, ať už nuceni nebo dobrovolní, budou také muset najít svůj prostor ve světě s narůstajícími omezeními mobility, a je otázkou, jak dlouho to vydrží.