Operace Valkýra: Neúspěšný pokus o atentát na Hitlera
V roce 1944 Hitlerova říše krvácí na všech frontách a v srdci nacistického Německa se rodí plán, který má vše změnit. Jeden výbuch, jeden diktátor, jedna aktovka. Jenže historie si šla vlastní cestou a místo konce tyranie přišel krvavý účet.
Claus Schenk Graf von Stauffenberg byl muž, který měl ke vzpouře důvodů víc než dost. Býval přesvědčeným monarchistou, sloužil věrně v armádě, ale válka ho změnila. Přišel o oko, o ruku, o dva prsty. A nakonec i o poslední zbytky iluzí.
Viděl vraždy, viděl bezmoc a zoufalství. A jednoho dne pochopil, že čest už se nedá bránit mlčením. Že pokud se nikdo neodváží Hitlera zastavit, nezbude z Německa nic než trosky a hanba. Byl to člověk s uniformou a šlechtickým titulem. Ale uvnitř něj se probudilo něco obyčejně lidského.
Aktovka, která mohla změnit svět
Operace Valkýra nebyla prvoplánovým atentátem. Byl to důmyslný plán na převrat, který využíval existující nouzová opatření připravená pro případ povstání. Stauffenberg a jeho spolubojovníci je upravili tak, aby v chaosu po Hitlerově smrti převzali moc a odzbrojili zbytky SS.
A právě na 20. července připadl den D. Stauffenberg odletěl do Vlčího doupěte s aktovkou, ve které byla výbušnina. Při poradě ji položil co nejblíže k Hitlerovi, omluvil se a odešel. Během několika minut došlo k výbuchu. Výsledkem byli čtyři mrtví, zničený sál a Hitler s lehkými zraněními, který však přežil.
Těžký stůl, pod který někdo aktovku posunul, a pevnost betonových zdí rozhodly o osudu celého plánu. Kdyby bomba zůstala v původní poloze, možná by se historie přepsala, ale nestalo se.
Zklamání, které přišlo z Berlína
V Berlíně se zatím rozběhla druhá část akce. Spiklenci věřili, že Hitler je mrtvý. Spustili rozkazy, snažili se převzít kontrolu nad městem a zastavit jednotky SS. Jenže informace se mísily se zmatkem a brzy přišla studená sprcha. Hitler žije.
Vojáci, kteří ještě dopoledne poslouchali Stauffenberga, se od něj začali odvracet. Všechno se zhroutilo. Večer téhož dne byl Stauffenberg spolu se třemi dalšími důstojníky zatčen a bez soudu zastřelen přímo na dvoře. A to byl teprve začátek.
Když zklame i vlastní národ
V následujících dnech vypuklo doslova šílenství. Hitler zuřil a ve spiklencích viděl zrádce, které je potřeba vymazat z povrchu země. Pomsta byla rychlá a bez milosti. V dalších týdnech skončily v poutech tisíce lidí. Často to ani nebyli ti, kdo se na přípravách podíleli. Stačilo, že se někdy s někým setkali, něco naznačili nebo že jen někdo ukázal prstem.
Desítky důstojníků, právníků, duchovních i civilistů skončily na šibenici. Někteří byli věšeni na klavírových strunách, jiní ponižováni u lidového soudu. Vše pod dohledem Rolanda Freislera, fanatického soudce, který v soudní síni spíše křičel než soudil.
Pocty, které přišly pozdě
Po válce bylo Německo zničené nejen fyzicky, ale i morálně. Mluvit o hrdinství mezi nacisty bylo dlouho tabu. I Stauffenberg byl vnímán rozporuplně. Mnozí mu vyčítali, že dlouho váhal, jiní se ptali, proč mlčel, když věděl o zločinech režimu.
Ale čas ukázal, že čin z 20. července nebyl jen vojáckým gestem. Byl to zoufalý výkřik lidí, kteří se postavili zlu v době, kdy to téměř nikdo neudělal. Dnes je v Německu 20. červenec připomínán jako den odporu. Na místě popravy v Berlíně stojí památník a jméno Stauffenberga nese nejedna ulice.
Neúspěch, který má smysl
Atentát nevyšel a Hitler zemřel až o devět měsíců později, v troskách vlastního bunkru. Ale čin lidí kolem Stauffenberga dodnes zůstává symbolem. Ne pro svou účinnost, ale pro odvahu, se kterou byl vykonán.
Protože někdy nejde o to, kdo vyhrál. Jde o to, kdo se dokázal vzepřít. Kdo v tichu totality nezůstal stát stranou a kdo měl sílu říct dost i tehdy, když věděl, že za to zaplatí životem.
Zdroje: Wikipedie, Time, EBSCO
