Objev penicilinu byl náhodný. Fleming se po návratu z dovolené rozhodl nevyhodit zplesnivělé vzorky

Dnes by nás ani nenapadlo, že by obyčejná angína nebo lehké poranění kolena mohly člověka stát život. Jenže ještě před sto lety byla situace úplně jiná – bakteriální infekce tehdy znamenaly skutečný strašák. Až do chvíle, kdy se na scéně objevil penicilin. Zcela náhodně.

Když dovolená přinese objev století

Psal se rok 1928 a mikrobiolog z londýnské nemocnice St. Mary’s Alexander Fleming zrovna odjel na letní dovolenou. Zapomněl ale na stole v laboratoři několik neumytých misek se stafylokokovými bakteriemi. Po návratu na něj však nečekalo jen neumyté nádobí, ale i jeden z největších objevů lidstva. Jedna miska totiž byla pokrytá plísní, ale po bakteriích nebylo ani stopy. Fleming tak rychle pochopil, že plíseň něco produkuje – něco, co ničí bakterie. Látku pojmenoval penicilin.

Jeho objev tehdy nevzbudil velkou pozornost – Fleming totiž nedokázal látku izolovat tak, aby se dala použít v praxi. Na jeho práci ale naštěstí navázali dva vědci z Oxfordu – Howard Florey a Ernst Boris Chain. Ti přišli na to, jak penicilin vyrábět ve větším množství a použít v praxi. Díky tomu bylo najednou možné léčit infekce, které do té doby ve velkém zabíjely.

Revoluce jménem antibiotika

S penicilinem přišla naděje. A brzy i další podobné léky. Z nemocí, které dřív neměly řešení, se najednou staly zvládnutelné infekce. Mezi největší „poražené“ patřily třeba:

• Zápal plic, dříve smrtelný hlavně pro seniory a malé děti.
• Spála a angína, běžné nemoci, které ale mohly skončit tragicky.
• Syfilis nebo kapavka, nemoci, které ničily celé komunity.
• Sepse, neboli otrava krve, často po úrazech nebo operacích.
• Infekce popálenin a ran, které byly obtížně léčitelné.

Antibiotika navíc umožnila bezpečnější operace, porodnictví nebo péči o předčasně narozené děti. Jednoduše: medicína se posunula o obrovský krok vpřed.

Temná strana pokroku: rezistence

Jenže každá mince má dvě strany. A v případě antibiotik je to rezistence – schopnost bakterií naučit se, jak se lékům bránit. Čím víc antibiotika používáme (a často i špatně), tím rychleji si bakterie vyvíjejí obranu. Vznikají takzvané superbakterie, na které už běžná léčba nestačí.

Co za tím stojí?

• Zbytečné předepisování antibiotik: Antibiotika lékaři často předepisují i k léčbě nemocí, které jsou virového původu, jako je třeba klasická chřipka či nachlazení.

• Nedokončená léčba: Lidé se začnou cítit lépe a často tak přestanou s léčbou pomocí antibiotik dřív, než by měli. Následkem toho pak vznikají odolné bakterie, které si vůči těmto antibiotikům vypěstovaly odolnost.

• Antibiotika v zemědělství: Ve velkochovech někdy dostávají zvířata antibiotika preventivně. A právě v tomto případě dochází k množení bakterií, které jsou vůči antibiotikům imunní – a dostávají se dál do potravního řetězce i do přírody.

Blíží se doba po-antibiotická?

Odborníci bijí na poplach: pokud se nezmění náš přístup k antibiotikům, hrozí, že přestanou fungovat úplně. A v takovém světě by se i obyčejný zánět nebo drobná infekce mohly znovu stát životu nebezpečnými.

Naštěstí máme situaci (alespoň zatím) do značné míry pod kontrolou. Důležité je používat antibiotika rozumně. To znamená, že by měla být předepisována pouze tehdy, pokud je to skutečně potřeba. Dalším důležitým pravidlem je také dodržení délky léčby. Je tedy nutné vždy dobrat celou dávku podle pokynů lékaře. V neposlední řadě je pak třeba podporovat odpovědnější přístup k živočišné výrobě, kde se antibiotika využívají preventivně.

Protože návrat do doby, kdy lidé umírali na nemoci, které dnes považujeme za banální, rozhodně není scénář, který bychom si chtěli zopakovat.

Zdroje: sciencemuseum.org.uk, webmd.com, amr.gov.au, Youtube