Které země už dnes neexistují? Patří k nim třeba Prusko nebo Jugoslávie

Kdysi měly své vlády, hymny, školní osnovy a státní svátky. Lidé tam žili, vyrůstali, budovali kariéry a plánovali budoucnost. Dnes už ale tyhle země neexistují. Nezmizely však beze stopy. Prusko, Sovětský svaz nebo Jugoslávie se sice rozpadly, ale zanechaly po sobě silné otisky. V paměti lidí, v hranicích současných států i v událostech, které nás dál ovlivňují.

Historie má zvláštní schopnost proměňovat mapu světa téměř nepozorovaně. Někdy trvá roky, než se něco změní. A jindy stačí pár měsíců, aby to, co se zdálo neotřesitelné, zmizelo ze světa. V atlasech už dnes nenajdeme názvy, které dřív znamenaly moc, řád nebo ideály. A přesto stále žijí. V jazyce, kultuře i v rodinných vzpomínkách.

Prusko: Stát, který předběhl svou dobu

Prusko nevzniklo jako říše, ale jako vévodství. Budovalo své postavení pomalu, ale vytrvale. Z původně okrajové země se postupně stalo silnou evropskou mocností. Nejvíc narostlo za vlády Fridricha II., který se chopil moci v polovině osmnáctého století. Ten Prusko nejen vojensky posílil, ale dokázal ho propojit s duchem doby. Pod jeho vedením vznikl stát, který byl pevný a zároveň kulturně otevřený.

Prusové si zakládali na pořádku, přesnosti a systému. Tyhle rysy se později odrazily i v podobě moderního Německa. Jenže nic netrvá věčně. Po válce Prusko ztratilo sílu. Císař abdikoval, monarchie skončila a republika se vydala jiným směrem. Prusko zůstalo jen jako jméno, ale reálně už nefungovalo. Myšlenkově ani politicky. V roce 1947 ho spojenecké mocnosti oficiálně rozpustily. Zůstala po něm nejen města jako Berlín nebo Postupim, ale i způsob vládnutí, který ovlivnil fungování státu na generace dopředu.

Sovětský svaz: Gigant na hliněných nohou

Když se v roce 1922 zrodil Sovětský svaz, měl to být začátek něčeho úplně nového. Patnáct republik se spojilo pod jednu vládu s představou společného cíle a rovnosti. Jenže ideály rychle vystřídala praxe. Moc se soustředila do jednoho centra, kritika se netrpěla a každodenní život začal řídit strach z toho, co se smí říct a co ne.

Přesto měl SSSR své úspěchy. Věda, průmysl, školství i dobývání vesmíru byly hrdým pilířem jeho existence. Jenže systém, který potlačuje svobodu a spoléhá se na strach, dlouho nevydrží. V osmdesátých letech začal kolaps. V prosinci 1991 Sovětský svaz skončil. Na jeho místě se objevilo patnáct samostatných států. Vznikly samostatné Rusko, Ukrajina, Kazachstán a další.

Jugoslávie: Proč nevydržela

Rok 1918 všechno změnil. Evropa se vzpamatovávala z války a staré říše padaly jedna po druhé. Na Balkáně vznikl nový stát. Oficiální název zněl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale málokdo to říkal celé. Lidé mu začali říkat jednoduše Jugoslávie.

Byl to pokus o jednotu. O společný život národů, které sice sdílely jazykový základ, ale lišily se historií, vírou i pohledem na svět. V té době se to zdálo jako naděje. Něco nového, co by mohlo fungovat. Ale i když vznikla země, která stála na papíře, uvnitř zůstávalo napětí, které jen čekalo, až se znovu ozve.

Po druhé světové válce se země proměnila ve federaci řízenou Titem. Právě on dokázal, že tenhle křehký celek může nějakou dobu držet pohromadě. Jeho autorita byla silná a i když se pod povrchem leccos napínalo, za jeho života to drželo. Lidé spolu žili, studovali, cestovali. Nikdo tehdy netušil, jak krátce ten klid vydrží.

Po jeho smrti ale vypluly na povrch staré křivdy. V devadesátých letech se začala federace rozpadat. Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily nezávislost, v Bosně propukla válka. Postupně se oddělily i další části. Dnes je z někdejší Jugoslávie sedm států. Hranice se přepsaly, ale napětí a vzpomínky zůstávají.

Země, které zmizely, ale nezapomnělo se na ně

Prusko bylo symbolem pořádku a moci. Sovětský svaz měl být rájem pracujících. Jugoslávie se snažila udržet si odstup od obou bloků. Nechtěla být ani čistě východní ani úplně západní. Každý ze států, o kterých tu byla řeč, vznikl jinak, fungoval jinak a taky jinak skončil. Každý zanikl z jiného důvodu. Společné mají jedno. Nezmizely do prázdna.

Zůstaly po nich nejen dokumenty a učebnice, ale hlavně vzpomínky. Vědomí toho, co bylo, formuje i to, co je. Připomíná, že žádná hranice není definitivní. Že i silný stát může padnout.

Zdroje: Wikipedie, Britannica