Irena Sendlerová: Polská sociální pracovnice zachránila přibližně 2 500 židovských dětí
V době, kdy Varšava žila ve stínu válečné mašinérie a lidé se báli i na chvíli zastavit na ulici, se v tichosti pohybovala mezi domy žena, která nenápadně měnila osudy stovek rodin. Irena Sendlerová nevstoupila do dějin kvůli tomu, že by velela armádě nebo pronesla projev do rozhlasového éteru, ale díky tomu, že den co den nosila na rukou děti z varšavského ghetta a s nesmírným nasazením je zachraňovala před jistou smrtí.
Do varšavského ghetta se bez zvláštního povolení nedalo jen tak vstoupit a většina lidí se o něm raději vůbec nezmiňovala. Irena Sendlerová ale nemohla dál přihlížet, jak tam mizí celé rodiny, a tak se rozhodla jednat. Měla přístup jako sociální pracovnice, ale využívala ho k tomu, aby dostávala židovské děti ven.
Přenášela je v pytlích, převážela v sanitkách, schovávala pod nosítky nebo mezi starým oblečením. Každé dítě mělo jiný osud, ale všechny vyváděla z místa, odkud by jinak neodešly živé. Musela přitom přesvědčovat zoufalé rodiče, že odchod s cizí ženou je jejich jediná naděje. Denně riskovala život při kontrolách a sebemenší chyba mohla ohrozit nejen ji, ale i lidi, kteří jí pomáhali.
Sklenice plné vzpomínek na jména
Každé dítě, které vyvedla, dostalo novou identitu, falešné dokumenty a zcela nový příběh, díky kterému se mohlo bezpečně schovat mezi křesťanskou populaci. Aby ale nezanikla jeho původní identita a bylo možné později spojit dítě s biologickou rodinou, pokud ji někdo z příbuzných přežil, Irena si pečlivě zapisovala pravá jména, data narození a nové adresy, kam bylo dítě ukryto.
Tyto lístky schovávala do obyčejných zavařovacích sklenic, které zakopávala na zahradě své přítelkyně pod jabloní. Byl to tichý a pokorný akt víry, že jednoho dne válka skončí a pravda bude moci znovu vyjít na světlo.
Gestapo, výslechy a mlčení, které znamenalo život
V roce 1943 se stalo to, čeho se nejvíc obávala, byla zatčena gestapem. Výslechy trvaly dny, mučení bylo brutální, lámali jí nohy i ruce, snažili se z ní dostat informace o ostatních členech odboje a o dětech, které zachránila.
Bolest byla krutá, ale Irena mlčela. Nepodala jediný seznam, neřekla jediné jméno a právě tím zachránila další životy. Když ji odsoudili k popravě, podařilo se polskému odboji uplatit dozorce a dostat ji ven. Ani po tom ale nepřestala pomáhat. Jen musela zmizet, změnit jméno a žít ve stínu, pořád v pohybu, pořád v ohrožení.
Zapomenutá hrdinka, která o sobě nemluvila
Po válce se země snažila znovu nadechnout, ale na příběhy jako ten Irenin nezbýval čas. V novém režimu nebylo místo pro hrdiny, kteří pomáhali židům nebo se zapojili do odboje mimo oficiální struktury. Irena tak žila dál nenápadně, bez poct a bez velkých slov, jako by to, co udělala, byla jen obyčejná lidská reakce na hrůzu kolem.
Trvalo to roky, než se její jméno znovu objevilo. A nebyli to historici, kdo ho přinesl zpět, ale čtyři středoškolačky z Kansasu, které narazily na její osud při psaní školní práce. Právě díky nim se svět konečně dozvěděl, co všechno zvládla jediná žena bez zbraní, zato s neuvěřitelnou odvahou.
Odkaz, který mluví sám za sebe
Za svého života dostala několik ocenění. Lidé jí udělili titul Spravedlivá mezi národy, obdržela i státní vyznamenání a později ji dokonce nominovali na Nobelovu cenu míru. Ale ona o tom nikdy moc nemluvila. Vždycky říkala, že udělala jen to, co jí v tu chvíli připadalo jako samozřejmost. Pomáhala, protože to jinak neuměla. Nikdy se nevychvalovala. Ani tehdy, když o ní začal psát svět. Nedělala ze sebe hrdinku a nepůsobila dojmem, že by o nějaké uznání vůbec stála.
Zemřela v roce 2008, bylo jí devadesát osm let. Až v posledních letech života se jí dostalo širšího uznání, i když se o něj nikdy neprosila. Možná právě proto její příběh působí tak silně. Ne proto, že by ho vyprávěla nahlas, ale proto, že ho celý prožila bez potřeby stát ve světle reflektorů.
Děti, které kdysi nesla v náručí z ghetta, dnes žijí na různých místech světa. Mají vlastní rodiny, vlastní domovy, a často ani netuší, jak blízko byly konci. A i když už Irena není mezi námi, zůstává v paměti jako tichá síla, která dokázala víc než armády. Připomíná nám, co všechno v sobě může skrývat obyčejná lidskost.
Zdroje: Wikipedie, Novinky.cz, Český rozhlas
