Historie veřejných parků ukazuje, že často vznikaly na místech bývalých hradeb
Dneska je úplně normální jít do parku. Sednout si do trávy, jít na procházku, pustit dítě na hřiště, dát si zmrzlinu na lavičce. Ale dřív taková místa ve městech vůbec neexistovala. Pokud nebyl člověk šlechtic nebo neměl přístup do nějaké zámecké zahrady, měl smůlu. Města byla hlavně kamenná, špinavá a přeplněná. A zeleň byla až za hradbami. No, a pak jednou přišla chvíle, kdy se začaly ty staré hradby bourat.
Zbořili hradby a najednou vznikl volný prostor
Ve spoustě měst hradby prostě přestaly dávat smysl. Opevnění byla stará věc: války vypadaly jinak a města rostla. Hradby překážely – tak šly k zemi. A po nich zůstala volná půda, většinou pás země kolem původního centra. Dlouho to byly jen zarostlé okraje nebo místa, která se nehodila pro nic konkrétního.
Ale někdo přišel s tím, že by se tam dal udělat park. Místo pro lidi. Ne pro šlechtu, ne pro armádu, ale pro úplně obyčejné obyvatele města.
Když zahrady přestaly být jen pro elitu
Do té doby byly „zahrady“ výsadou bohatých. Zavřené, střežené, občas se tam pořádaly slavnosti – ale rozhodně ne pro všechny. A pak v Anglii přišel zlom. V první půlce 19. století vznikl první veřejný park v Derby. Financoval ho průmyslník, který chtěl, aby jeho zaměstnanci mohli po práci někam jít, nesedět jen v hospodě nebo doma v dusnu.
Byl to úplně nový přístup. Ne výstava růží a soch, ale normální místo s trávníkem a stromy, kam se dá přijít bez pozvánky. A tenhle nápad se začal šířit dál. Do dalších britských měst, a postupně i do kontinentální Evropy.
V Brně z toho vznikly Lužánky
Zrovna v Brně to celé dává smysl. Když šly hradby dolů, zůstalo volné místo. A tam, kde by dneska někdo asi postavil kanceláře nebo parkoviště, tehdy město nechalo prostor lidem. Lužánky nejsou náhoda, ale výsledek doby, kdy se začínalo chápat, že město má být i na žití, nejen na práci a obchod.
Paříž to vzala ve velkým stylu
Zatímco v Anglii vznikaly první veřejné parky trochu „zezdola“, ve Francii na to šli ve velkým. Paříž se v 19. století měnila – baron Haussmann ji celou překopal. Zboural staré čtvrti, udělal široké bulváry, ale hlavně i nové parky. Buttes-Chaumont nebo Bois de Boulogne vznikly na místech, která byla předtím fakt ošklivá – staré lomy, výsypky, opuštěné oblasti. Město z nich udělalo místa, kde se dalo dýchat.
A v Americe?
New York v polovině 19. století rostl neskutečně rychle. Davy lidí, žádné soukromí, žádná zeleň. A tak přišla myšlenka na Central Park. Taky vznikl na území, které by dnes nikdo nezáviděl – chudinská čtvrť, bída, bahno. Ale vznikl. A stal se vzorem pro další města po celém světě.
Parky nejsou samozřejmost
Dneska si většina lidí myslí, že park tu byl vždycky. Ale není to tak. Vznikly z prostoru, který nikdo nechtěl. Z ruin, z vybouraných hradeb, z míst, která byla „nepohodlná“. Někdo se ale rozhodl, že tam nebude další budova, ale pár stromů, lavičky, cesty. A tím vlastně udělal něco, co dodnes ovlivňuje život ve městech.
Takže příště, až si půjdeš sednout do parku, zkus si vzpomenout, že to není jen „nějaká zeleň“. Je to výsledek dlouhého příběhu, který začal bouráním starých zdí.
Zdroj: is.muni.cz, is.muni.cz
