Hildegarda z Bingenu byla významná učenkyně a světice, která se nebála vystoupit proti systému
Hildegarda z Bingenu rozhodně nebyla jen klášterní abatyší, která tiše šeptá modlitby pod kamennými klenbami. Byla to žena, která v sobě nosila zvláštní neklid. Měla vize, které ji provázely od dětství. Jiného by zničily, ona v nich ale našla sílu. Psala knihy, které ve své době působily jako zjevení. Zajímalo ji lidské zdraví, příroda i vesmír. Vymýšlela léčiva, skládala hudbu a posílala dopisy těm nejvlivnějším mužům Evropy.
Narodila se v roce 1098 v německém Bermersheimu jako desáté dítě šlechtické rodiny. Už v osmi letech ji rodiče poslali do kláštera. Mnoho dívek tehdy čekal stejný osud, ale málokterá z nich začala z klášterního ticha stavět vlastní svět. Hildegarda nehodlala jen pasivně přijímat autority. Její vnitřní prožitky byly silné a dlouho je tajila. Až kolem čtyřicítky je začala zaznamenávat. Tak vzniklo dílo Scivias, směs teologie, symboliky a hluboké osobní zkušenosti, které z ní udělalo respektovanou postavu nejen mezi mnichy.
Byla vizionářka, ale ne mystička uzavřená do sebe. Viděla souvislosti, které ostatním unikaly, a nebála se o nich mluvit. I když žila ve světě ovládaném muži, dokázala si vybudovat přirozenou autoritu. Byla pracovitá, důsledná a její osobní kouzlo přesahovalo století.
Bylinky, hudba a odvaha psát mocným
Hildegarda psala knihy o léčivých rostlinách, zdraví těla i duše. V jejím spise Physica se objevují popisy bylin jako fenykl, pelyněk nebo jitrocel. Doporučovala špaldu, pravidelný spánek a vnitřní klid. Dnes by ji odborníci zařadili mezi průkopníky komplexního přístupu ke zdraví. Její rady působí i v moderním světě překvapivě relevantně.
Hudba, kterou skládala, se zachovala dodnes. Její melodie byly jednoduché, ale silné. Složila více než sedmdesát skladeb a její duchovní zpěvy zní dodnes v kostelech i koncertních síních. Uměla propojit cit a strukturu, což v hudbě není samozřejmostí.
Co ale dělá její příběh skutečně výjimečným, je její odvaha psát císařům, biskupům a papežům. Fridricha Barbarossu napomínala, že jeho spory s papežem škodí celé říši. Církevní představitele vybízela, aby se přestali vymlouvat a začali jednat. Papežům psala jako sobě rovným. Nebyla drzá, jen věděla, co říká. A říkala to s respektem a pevností.
Zůstaly po ní dopisy, které mluví jasně i po staletích. Ne jako historické relikvie, ale jako živé důkazy toho, že zbožnost nemusí znamenat ticho. Uměla věci pojmenovat s klidem a důrazem, bez hněvu, ale i bez omluv. V roce 2012 byla Hildegarda oficiálně svatořečena papežem Benediktem XVI., a zároveň jí byl udělen titul učitelky církve. To není běžná pocta. V celé historii katolické církve ji získaly jen čtyři ženy a Hildegarda mezi nimi působí stejně přirozeně jako výjimečně.
Zpátky k přirozenosti
Její myšlenky nezůstaly zapomenuté. Dnes se k nim vrací přírodní lékařství i duchovní terapeuti. Vznikl celý směr zvaný hildegardovská medicína. Nestaví na zázracích, ale na jednoduché rovnováze. Zdraví podle Hildegardy znamenalo harmonii mezi tělem, duší a rytmem přírody. Věřila, že nemoc není náhoda, ale zpráva, kterou máme rozluštit.
Nebyla revolucionářka v klasickém smyslu, spíš trpělivá pozorovatelka. Učila návrat k tomu, co dává smysl. Nehlásala dogmata, ale nabízela otázky a zkušenosti. Z její práce je cítit úcta k životu a důvěra v to, že každé tělo i duše mají vlastní jazyk. A ten se dá pochopit, když zpomalíme.
Hlas, který nezanikl
Hildegarda z Bingenu není postavou, která patří jen do učebnic. Její hlas, tichý a pevný zároveň, má co říct i dnešnímu světu. Nebyla to žena, která by stála na podstavci a káže. Byla to žena, která pracovala, pozorovala, psala a tvořila. Především nezapomněla být člověkem. I po staletích působí její odkaz jako výzva ke klidu, odvaze a schopnosti slyšet sám sebe. A to je něco, co nám v dnešní době chybí možná víc než kdy jindy.
Zdroje: Wikipedie, The Holy See, The Guardian, Český rozhlas dvojka
