Dystopické příběhy se často zakládají na skutečnosti. Příběh služebnice odkazuje na otázky ženských práv ve světě
Temné příběhy, které známe z knih nebo filmů, často nevznikly jen díky fantazii autorů. Mnohé mají pevné základy v historii a vycházejí z událostí, které se opravdu staly. Platí to i pro známý román Příběh služebnice. Je to odraz světa, který v různých podobách skutečně existoval.
Představa, že ženy nesmí číst, mluvit nahlas nebo rozhodovat o svém těle, zní jako extrém, ale Margaret Atwoodová si nic nevymyslela. Vše, co do knihy vložila, vychází z reálných událostí a existujících pravidel.
Atwoodová se opírala o to, co se opravdu dělo. V Íránu ženy přišly o svá práva skoro přes noc. V Americe zas určité náboženské skupiny chtěly ženám bránit v přístupu k antikoncepci i potratům. Tyhle reálné střípky spojila do jednoho celku a vytvořila Gileád, který až děsivě připomíná skutečný svět.
Gileád jako odraz skutečných represí
Gileád, kde se příběh odehrává, nevznikl ze vzduchu. Atwoodová ho poskládala z detailů, které odrážejí jak minulost, tak přítomnost. Postavení žen v knize připomíná praktiky z otrokářské Ameriky, kde byly černé ženy zneužívány a nuceny rodit dětem svých pánů. Připomíná i případy násilných sterilizací domorodých žen v Kanadě nebo situace v Latinské Americe, kde byly matkám kvůli politice odebírány děti. Všechno, co do knihy vložila, se už někdy někde stalo.
Příběh služebnice není v rámci dystopií žádná výjimka. Je to ukázka toho, jak literatura dokáže reagovat na to, co se ve světě děje. Nejde o příběh z vymyšleného světa ani o varování před něčím vzdáleným. Atwoodová psala v době, kdy se ve Spojených státech začala měnit atmosféra. Konzervativní proudy nabíraly na síle a čím dál častěji zaznívaly hlasy, které zpochybňovaly postavení žen ve společnosti. Mluvilo se o návratu k tradičním rolím, o omezeních, o morálce. Začalo se znovu sahat na témata, která měla být už dávno vyřešená. Práva žen, přístup k péči, rozhodování o vlastním těle. Atwoodová ten vývoj sledovala velmi pozorně a její kniha vznikla jako přímá reakce. Proto dodnes nepůsobí jako pohled do neznáma, ale spíš jako připomínka toho, jak rychle se může všechno změnit, když lidé přestanou být ve střehu.
Orwell, Huxley a další: když strach plodí příběhy
Dystopická literatura jako celek často vyrůstá z obav, které jsou až bolestně skutečné. George Orwell psal 1984 ve stínu nacismu, komunismu a sílící propagandy. Aldous Huxley v Brave New World reagoval na obavy z technologického pokroku a ztráty lidskosti v konzumní společnosti. Jevgenij Zamjatin ve svém románu My čerpal z represivního prostředí sovětského Ruska. Ani jeden z těchto autorů nepsal odtržený příběh bez kontaktu s realitou. Právě naopak. Každý z nich se snažil upozornit na to, kam až může zajít společnost, pokud ztratí ostražitost.
Fahrenheit 451 od Raye Bradburyho ukazuje jinou podobu útlaku. Zaměřuje se na cenzuru a na otupělost, která vzniká ve chvíli, kdy lidé přestanou samostatně přemýšlet. Tihle autoři nepsali jen proto, aby bavili. Snažili se říct něco podstatného. Varovali před tím, co se může stát, když lidé ztratí zájem o svět kolem sebe.
Dystopie jako zrcadlo a výstraha
Dystopické příběhy nejsou psané proto, aby čtenáře děsily. Jsou psané proto, aby si čtenář kladl otázky. Co kdybychom mlčeli? Co kdybychom přestali bránit svá práva? Co když už to někde dávno běží a my se jen díváme jinam? I proto má literatura tohoto typu tak silný společenský přesah.
Romány jako Příběh služebnice ukazují, že útlak nemusí přijít v dramatické formě. Někdy se vrací potichu, nenápadně, krůček po krůčku. Atwoodová to ve své knize vystihla velmi přesně. Lidé v Gileádu si zpočátku mysleli, že se změny dějí jen dočasně. Pak už bylo pozdě.
Co nám tyto příběhy vlastně říkají
Dystopické romány nejsou jen výplodem fantazie. Jsou reakcí na realitu, varováním před tím, co se může stát, když zapomeneme, že svoboda není samozřejmost. Příběh služebnice ukazuje, že minulost se může snadno promítnout do budoucnosti. Atwoodová poskládala svůj příběh z historických faktů, které se opravdu staly, a vytvořila tím znepokojivě uvěřitelný svět. Takové příběhy mají smysl právě proto, že se ptají, jak blízko k Gileádu vlastně jsme.
Zdroje: Wikipedie, Grunge, Time, Research Gate
