Diamanty: Poprvé se do Evropy dostaly ve 4. století před naším letopočtem
Jsou krásné. Září, jako by v sobě schovávaly kousek hvězdného nebe a přitom nesou příběhy, které zdaleka nejsou jen o romantice a třpytu. Diamanty fascinují lidstvo už tisíce let, ale jejich minulost má často daleko k pohádce. Celý ten příběh má blíž ke kruté realitě než k romantickému vyprávění. Láska v něm často ustupuje do pozadí, zatímco hlavní roli přebírají moc, peníze a bohužel i lidské utrpení.
Když se diamanty poprvé dostaly do Evropy, nikdo si je ještě nespojoval s přepychem nebo zásnubami. Vnímaly se spíš jako záhadné kameny s ochranou silou, která měla odvracet zlo a léčit tělo i duši. Byly považovány za tajemné kameny se silou, která měla chránit a uzdravovat. Vnímaly se spíše jako tajemné amulety. Lidé věřili, že mají zvláštní sílu. Že dokážou léčit, chránit před nemocemi a zahánět zlo. Většina těchto kamenů pocházela z Indie, kde je lidé sbírali z říčních koryt. Diamant tehdy neměl hodnotu v karátech, ale v magii, kterou si s ním spojovali.
Opravdová zlatá, nebo spíš diamantová horečka, vypukla až o mnoho století později. V 19. století se v Africe objevila obrovská naleziště, a to změnilo úplně všechno. Diamanty se proměnily v symbol bohatství a prestiže, ale také ve zboží, kvůli kterému se začalo zabíjet. V některých afrických zemích se těžba dostala do rukou ozbrojených skupin. Ty diamanty využívaly k financování válek a násilí. Lidé v dolech dřeli v podmínkách, které si většina z nás ani nedokáže představit. Bez vody, bez odpočinku, bez jistoty, že přežijí další den.
Právě odtud se vzalo označení krvavé diamanty. Kameny, které září v luxusních vitrínách a na zásnubních prstenech, ale za nimiž stojí lidské utrpení. Krása, která není zadarmo. A rozhodně ne pro všechny.
Snaha o změnu není dokonalá, ale důležitá
Aby se zastavilo šíření diamantů, které pomáhaly financovat války, přišel v roce 2003 na svět Kimberleyský proces. Mezinárodní dohoda, která měla dát jasná pravidla: kameny pocházející z konfliktních oblastí nemají na legálním trhu co dělat. Podle oficiálních dat se tím situace výrazně zlepšila. Dnes se tvrdí, že z nečistých zdrojů proniká do prodeje už jen malé procento diamantů. I tak ale platí, že každý jednotlivý kámen z takového původu znamená skutečný lidský příběh a často vůbec ne šťastný.
Jenže i ten zlomek představuje konkrétní lidské příběhy. Kritici upozorňují, že systém má své slabiny. Kontrola není všude důsledná a v některých zemích se pravidla spíše obcházejí než dodržují.
Kámen z laboratoře? Proč ne
Syntetické diamanty už dávno nejsou jen technologickým experimentem. Jsou to pravé diamanty, které vznikají v laboratoři, ale vypadají i chovají se úplně stejně jako ty z hlubin země. Rozdíl je hlavně v tom, že za jejich vznikem nestojí lidské utrpení ani ekologické škody.
Lidé po nich sahají čím dál častěji. Nejen kvůli ceně, ale i proto, že chtějí mít jistotu, že jejich šperk vznikl s čistým svědomím. A i když někteří tvrdí, že kámen bez přirozené historie nemá duši, jiní vidí hodnotu právě v tom, že nevznikl za cenu bolesti druhých.
Klenoty, které se zapsaly do dějin
Jsou diamanty, které neproslavila jen velikost, ale hlavně jejich pověst, třeba Hope Diamond. Temně modrý kámen, o kterém se říká, že nosí smůlu. Někteří z jeho majitelů prý zažili víc bolesti než radosti, a tak není divu, že kolem něj časem vznikla pověst prokletí. Dnes už leží v muzeu, daleko od všech dramat. Dnes leží v muzeu a možná poprvé v životě odpočívá v klidu.
Podobně slavný je i Koh-i-Noor. Býval chloubou indických maharádžů, ale dnes je součástí britské královské koruny. Jeho minulost je plná sporů, bitev a politických tlaků. A pak tu máme Cullinan, největší diamant, jaký kdy byl nalezen. Měl přes tři tisíce karátů a byl tak veliký, že ho museli rozdělit. Jeho části dnes září v korunách a špercích britské monarchie jako němý svědek starých časů.
Diamant není jen třpyt
Dnes už lidé víc než kdy dřív přemýšlejí, odkud věci pocházejí. A u diamantů to platí dvojnásob. I ten nejzářivější kámen ztrácí lesk, pokud za sebou nechává stopy bolesti. Možná právě proto se tolik mluví o syntetických alternativách. Nemusí mít miliony let, aby měly smysl. Protože skutečná hodnota šperku nespočívá v tom, jak hluboko byl ukrytý, ale v tom, jak čisté svědomí po sobě zanechá.
