Podívejte, co dělali ve středověku drbnám a klevetnicím. Nikdo je přehlédl. Dnes by se to také hodilo

Ve středověku byla jedna věc jistá. Pokud jste si mysleli, že můžete beztrestně trousit poznámky o sousedčině nové slepici nebo o tom, že farářovi mizí víno ze sklepa, možná jste se mýlili. Veřejné mínění tehdy nebylo jen tiché mručení u piva v krčmě, ale docela hlasité a především pozorné. A pokud se někdo pustil do šíření drbů a pomluv, mohl se stát doslova veřejnou atrakcí.

Když jazyk jede rychleji než mozek

Lidé si tehdy hodně vážili pověsti. Ne že by dnes někdo toužil po tom být pomlouvač číslo jedna, ale v době, kdy byla vesnice veliká asi jako dnešní třída základní školy, se každé slovo počítalo. A když se vaše jméno začalo skloňovat se slovy jako pleticha nebo klepna, nebylo to nic lichotivého. Někteří si však jazyk nedokázali uhlídat a tehdejší autority měly v zásobě vskutku originální výchovná opatření.

Maska stydlivosti nebo středověký fashion fail

A teď přichází na scénu jeden velmi zajímavý vynález. Říkalo se mu jazyková maska, ale rozhodně to nebyl doplněk, který byste chtěli sladit s novou kápí. Tato železná pomůcka se nasazovala na hlavu osoby, která měla tendenci komentovat dění okolo sebe víc, než bylo vhodné. Na první pohled připomínala přilbu bez rytířského kreditu. Když se člověk objevil v této pokrývce na hlavě, nebylo třeba dlouze vysvětlovat, co provedl. Všichni věděli, že se přehnal s komentováním cizích životů.

Předchůdce dnešního facebookového banu

V zásadě šlo o to, aby si dotyčný dal pauzu od veřejného projevu. Dalo by se říct, že to byl analogový způsob, jak někoho umlčet bez zablokování účtu. Jen místo tlačítka ban jste dostali železnou konstrukci a nutnost zamyslet se nad tím, zda je opravdu nutné říkat nahlas, že švec má křivé podrážky. Někdo si takový veřejný výstup odnesl jako životní lekci. Jiní si prý od té doby šeptali i při objednávce chleba.

Drbna byla v centru pozornosti. A to doslova

Zajímavé bylo, že nošení této masky nebylo nijak bolestivé. Šlo hlavně o stud a ostudu. Když se taková postava prošla po náměstí, lidé se smáli, ukazovali, a hlavně si pamatovali, kdo se neumí ovládat. Dnes bychom možná podobné případy řešili online komentářem nebo satirickým memem. Tehdy se sáhlo po trochu hmotnějším řešení. Ale účel to splnilo. Klevety utichly a na nějaký čas se všichni soustředili spíš na to, aby se sami nedostali do podobného hledáčku.

Co by se stalo, kdyby se to vrátilo dnes

Představte si moderní verzi této masky. Žádné železo, samozřejmě. Možná by stačila čepice s nápisem Mluvím dřív, než myslím. Anebo speciální filtr na sociálních sítích, který by při každém klepu nahlas spustil zvukový záznam drnčícího zvonu. Fantazie by se jistě vyřádila. Ale faktem zůstává, že i dnes by se občas hodilo jemně upozornit některé jedince, že ne vše, co se dozvědí, musí okamžitě sdílet s celým světem.

Středověk měl jasno. Když drb, tak potupa

Lidé tehdy věřili, že stud a smích ostatních jsou dostatečnou motivací ke změně chování. A možná na tom něco bylo. Když dnes někdo šíří nepravdivé historky, bývá reakce často jen pokrčení ramen nebo očíslovaná odpověď pod příspěvkem. Ve středověku se z toho dalo vytvořit celospolečenské divadlo, kde hlavní role byla jasně daná. A co je zajímavé, po představení se většinou už žádné pokračování nekonalo.

Drby, které měnily dějiny vesnic

Možná že středověké drbny neměly status celebrit, ale rozhodně měly moc. Takovou, která mohla rozhádat půl vesnice nebo způsobit, že se soused měsíc nemluvil s kovářem. A když se to trochu přehnalo, přišla maska. Ne jako odměna, ale jako lekce. Dnes máme jiné nástroje. Tlačítka, filtry, moderátory. Ale možná by občas neškodilo si připomenout, že dobrý vtip je lepší než špatná pomluva. A že i slova mohou mít váhu. Zvlášť když padají častěji než jablka v září.

Zdroj: nationalcivilwarcentre, nts, britannica, wikipedia