Chronické vyhoření se týká stále mladších lidí

Vyhoření se stalo běžným tématem nejen mezi zaměstnanci korporací, ale i mezi studenty, maminkami na rodičovské, kreativci a dokonce i lidmi, kteří se zrovna vrátili z dovolené. Únava a vnitřní prázdno neznají věk ani profesi. A stále častěji se dotýkají i těch, kteří ještě nemají ani třicet.

Chronické vyhoření se nehlásí výbuchem, ale tichým odcházením energie. Nejde o únavu, kterou vyřeší spánek nebo volný den. Jde o hlubší vyčerpání, které přetrvává i ve chvílích, kdy se nic neděje. Tělo se zastaví, ale hlava běží dál. Emoce se otupí a motivace mizí. Dny se začnou podobat jeden druhému a i radosti, které dříve přinášely naplnění, se promění v povinnost.

Člověk stále funguje, komunikuje a plní úkoly. Navenek není nic znát, ale uvnitř se odehrává tichý kolaps. Odezva těla na dlouhodobý stres bývá pozvolná a o to déle pak trvá cesta zpět. Právě ta bývá mnohdy podceňovaná, protože neexistuje univerzální návod, jak se z vyčerpání rychle dostat.

Vyhoření už dávno nepatří jen práci

Termín burnout původně definovala Christina Maslachová jako emoční vyčerpání, cynismus a ztrátu efektivity zejména v práci. Dnes víme, že působí i mimo pracovní prostředí , že když se člověk ani ve volném čase mentálně neodpojí od práce, únava se v něm jen hromadí.

Burnout se dlouho spojoval s kancelářemi, manažerskými pozicemi a přesčasy. Jenže realita se proměnila. Vyhořet dnes může i člověk na rodičovské dovolené, student před zkouškami nebo freelancer, který má být sám sobě pánem. Rozhodující není jen objem práce, ale především vnitřní pocit, že už není kde brát.

Mnozí se ocitají v roli, kde je kladena vysoká zodpovědnost, ale chybí zpětná vazba, uznání nebo skutečný odpočinek. Ať už jde o péči o druhé, vlastní projekt nebo snahu být neustále k dispozici, tlak se postupně hromadí. Pokud trvá příliš dlouho, propisuje se do těla i psychiky. Nezůstává jen u únavy, ale přichází i ztráta smyslu a celkové vyhoření.

Proč je únavný i volný čas

Volno má být prostorem k odpočinku, ale v mnoha případech se mění v další formu tlaku. Místo klidu přichází otázky, co všechno stihnout, co dohnat a co si ještě naplánovat. Víkendy se plní aktivitami, které mají být relaxační, ale ve skutečnosti jen udržují tělo i mysl ve střehu.

Navíc moderní doba často vytváří představu, že i volný čas má být produktivní. Člověk si připadá provinile, pokud chvíli nic nedělá. Mnozí už dnes ani nevědí, jak vypadá opravdové volno. I v odpočinku se totiž cítí povinni něco dokázat. Mít program, smysl, výsledek a nejlépe to celé ještě hezky vyfotit. Tím se z obyčejného volna stává další prostor, kde se podává výkon, jen v jiném obalu.

Vědci v časopise Scientific Reports popsali, že když se člověk ani ve volném čase mentálně neodpojí od práce, únava se v něm jen hromadí. Myšlenky pořád běží, tělo je možná doma, ale hlava zůstává v kanceláři. A právě tahle neschopnost vypnout zvyšuje dlouhodobý stres mnohem víc, než si většina z nás uvědomuje. Kdo si neumí dopřát chvíli bez tlaku, bez myšlenek na to, co všechno ještě musí, ten odpočinek nezažívá. Jen mění kulisy a únava mezitím dál roste.

Malé kroky jako návrat k sobě

Odpočinek by měl být pravidelnou součástí života, ne výjimkou. Změna může začít v každodennosti. Krátká procházka, odpojení od mobilu, klidná chvilka bez plánování. Všechno, co zpomalí tělo a ztiší mysl, pomáhá postupně obnovit rovnováhu.

Skutečný klid nepřijde ve chvíli, kdy máme vše hotovo. Přichází tehdy, když si dovolíme něco nedokončit. Když si připustíme, že i den bez výkonu má hodnotu. A že nejde o to být dokonalý, ale cítit se dobře ve svém těle i v hlavě.

Často právě v jednoduchosti najdeme cestu zpátky. Nemusíme se hned měnit ani utíkat. Stačí chvíli zůstat a znovu si připomenout, co nám dělá dobře.

Poselství do doby, která nezpomaluje

Chronické vyhoření není známkou slabosti. Je to důsledek prostředí, kde se zapomnělo na přirozený rytmus. Kde neúnavná aktivita nahradila vnitřní klid. Prevence neznamená plánovat další povinnosti, ale vědomě z nich občas vystoupit.

V době, kdy se úspěch měří podle výkonu, se stává největší výzvou schopnost zpomalit. Vrátit se k obyčejným věcem. Věnovat pozornost přítomnému okamžiku. Protože právě tam, v klidu a tichu, často najdeme to, co jsme ve spěchu ztratili.

Zdroje: National Library of Medicine, Scientific Reports, Wikipedie