Čarodějnické procesy: Zemřeli při nich i muži, ženy však výrazně převládaly
Hon na čarodějnice nepatří jen do ponurých evropských dějin. I u nás se odehrávaly příběhy, které dnes berou dech. Mezi šestnáctým a sedmnáctým stoletím probíhaly na našem území desítky procesů, které zanechaly za sebou stovky mrtvých. Většinou šlo o ženy — ne čarodějnice, ale manželky, matky, sousedky. Neumíraly kvůli kouzlům, ale kvůli pomluvám, závisti nebo touze někoho jiného po jejich majetku.
České země si prošly stejným šílenstvím jako zbytek Evropy. Po třicetileté válce zůstala krajina vypálená, vesnice vyhladovělé a lidé sužovaní hladem i morem. V takovém prostředí se dařilo hledání viníků. Když nebyl po ruce ďábel, ukázalo se na někoho, kdo byl slabší, jiný nebo prostě sám. Někdy to byla stařena, jindy porodní bába nebo jen žena, která měla doma kočku a ráda sbírala bylinky.
Nejtvrdší vlna procesů zasáhla severní Moravu, Slezsko a části jižních Čech. V Šumperku zanechal hlubokou jizvu případ, který se dodnes připomíná jako mrazivé varování. Vedl ho inkvizitor jménem Boblig z Edelstadtu. Fanatik, který na základě výpovědí pod mučením posílal na smrt desítky lidí. Někdy stačil jen zvláštní sen, sušený květ v kapsáři nebo sousedská hádka. Strach byl nakažlivý a obvinění létala vzduchem jako včely z úlu.
Historikové uvádějí, že mezi lety 1400 a 1775 přišlo v českých zemích kvůli čarodějnickým procesům o život nejméně dvě stě padesát lidí. Jenže pravdu nejspíš nikdy úplně nepoznáme. Mnoho záznamů se ztratilo, jiné byly vedeny natolik obecně, že jména obětí zmizela navždy.
Nebyla to magie, byly to ženy
Spousta lidí si i dnes představí čarodějnici jako shrbenou postavu v kápi, jak míchá lektvar z netopýřích křídel a žabích očí. Ve skutečnosti šlo často o ženu, která ovdověla a musela se postarat sama o sebe. Nebo o zkušenou bylinkářku, která pomáhala u porodu. Ženy, které neodpovídaly představám tehdejší společnosti. Ne že by byly nebezpečné. Ony jen žily jinak a to se neodpouštělo.
V té době byly ženy zranitelné dvojnásob. Patriarchální systém je vnímal hlavně jako tiché hospodyně, které neměly mluvit do věcí veřejných a už vůbec ne číst nebo se vzdělávat. Jakmile některá uměla víc než ostatní, budila pozornost. Uměla si poradit sama? Vyznala se v přírodě? Znala léčivé rostliny? Tak to nejspíš čaruje.
Bylo to absurdní a zároveň děsivé. Společnost se bála toho, co neuměla pochopit. A když nestačil strach, nastoupilo násilí.
Muži byli mezi oběťmi méně často, ale i oni končili na hranici nebo pod mečem kata. Nejčastěji šlo o duchovní, mlynáře nebo vesnické léčitele. Přesto zůstává poměr dramaticky nevyrovnaný. Odhaduje se, že více než osmdesát procent obětí byly ženy.
Boblig a smrt pod křížem
Zvláštní kapitolu české historie představuje případ šumperských procesů z let 1678 až 1696. Inkvizitor Boblig se postupně postaral o smrt více než osmdesáti lidí. Procesy se šířily jako lavina. Jedna výpověď vedla k další a pod tlakem bolesti se obžalovaní přiznávali ke všemu, co bylo třeba.
Případ zasáhl i vážené obyvatele města. Katolický děkan Kryštof Alois Lautner se veřejně zastával obviněných. Ani on ale neunikl. Po dlouhém mučení se přiznal a v roce 1685 byl sťat. Jeho tělo pak spálili.
Jeho smrt dodnes připomíná, jak nebezpečné je zneužití moci. A jak bezmocný může být člověk vůči systému, který se rozhodl hledat vinu za každou cenu.
Závěr, který stále pálí
Dnes už víme, že čarodějnice, jak si je představujeme z pohádek, neexistovaly. Byly to obyčejné ženy. Matky, dcery a sousedky, které umíraly proto, že byly jiné. Že měly vlastní názor nebo že se prostě znelíbily těm, kdo drželi moc.
Čarodějnické procesy nejsou jen krvavou epizodou středověku, jsou varováním. Ukazují, co se může stát, když se strach a nevědomost postaví nad rozum a lidskost. I když dnes už nikdo nekončí na hranici, obviňování, osočování a potřeba najít viníka přežívají dál. Jen se tváří moderněji.
Pravda má zvláštní schopnost nakonec vyjít najevo. Jenže za tuhle pravdu zaplatily stovky nevinných lidí svými životy. Byly to tiché hrdinky bez jmen, bez pomníků. Ale jejich odkaz zůstává a připomíná nám, že svoboda a spravedlnost nejsou samozřejmostí. Je třeba je chránit, každý den.
Zdroje: Novinky.cz, Wikipedie, Demokratický střed, Český rozhlas Olomouc
