Berlínská zeď vznikla, aby zabránila útěku obyvatel rozděleného města na Západ

Ze dne na den rozdělila město, rozdělila přátele, milence i celé rodiny. Berlínská zeď nebyla jen kusem betonu – znamenala strach a lidem vzala svobodu. Její vznik v roce 1961 i pád, který přišel o 28 let později, jsou jedny z nejdůležitějších momentů moderních evropských dějin.

Začalo to nenápadně. Skončilo ostnatým drátem.

Píše se srpen 1961. Obyčejná letní noc. Zatímco Berlín spí, východoněmečtí vojáci a dělníci začínají budovat něco, co nikdo nečekal – zeď. Nejde o žádné dočasné opatření. NDR chce jednou provždy zabránit lidem, aby prchali na Západ. A že jich nebylo málo – mezi roky 1949 a 1961 emigrovaly přes Berlín na Západ skoro tři miliony lidí. Učitelé, lékaři, mladí lidé. Naděje režimu odcházely pryč.

Berlín byl tou dobou zvláštním místem – i když celé město leželo hluboko ve východní části Německa, jeho západní sektor byl pod kontrolou USA, Velké Británie a Francie. Východní Berlín byl pod Sovětským svazem. Na jedné straně Coca-Cola a Levi’s, na druhé straně fronty na banány. A lidé si mezi tím mohli svobodně vybírat. Až do té srpnové noci.

Život se zastavil. A začalo čekání.

Zeď byla zpočátku jen provizorní – ostnatý drát, pár vojáků. Ale brzy z ní vyrostl komplexní systém: betonové stěny, věže, strážní zóny, samopaly, reflektory. Rozdělené byly tramvaje, ulice, domy – i lidské osudy. Někde vedla zeď tak blízko, že si příbuzní z různých stran mohli alespoň mávat z oken. Jinde to nešlo vůbec. Někdo měl maminku pět ulic daleko – a přesto ji dvacet let neviděl.

Přes zeď se utéct téměř nedalo. A přesto se to stovky lidí pokusily udělat. Někteří měli štěstí – projeli v upraveném autě, přeletěli balónem, plavali. Jiní to štěstí neměli. Dodnes nevíme přesně, kolik lidí při pokusu o útěk zemřelo. Odhady mluví o 140 až 200 obětech. Nejsmutnější na tom všem bylo, že šlo často o úplně obyčejné lidi – studenty, manžele, matky s dětmi.

A pak jednoho dne padla. Rychleji, než vznikla.

V roce 1989 se celý východní blok otřásl. V Polsku sílila Solidarita, v Maďarsku se začaly otevírat hranice, v Československu se schylovalo k revoluci. Lidé v NDR byli unavení, zklamaní, chtěli změnu. A tak přišel 9. listopad – den, kdy se mluvčí východoněmecké vlády na tiskové konferenci přeřekl a oznámil, že hranice jsou „okamžitě otevřené“.

Tisíce lidí se vydaly k přechodům. Pohraničníci nevěděli, co dělat. Nakonec ustoupili. A během pár hodin se Berlín, rozdělený 28 let na dvě části, znovu spojil. Lidé tančili na zdi, objímali se, brečeli. Nešlo to zastavit – dějiny se daly do pohybu.

Co zůstalo? Vzpomínky. A kusy zdi.

Dnes už Berlínská zeď nestojí. Tedy, z větší části ne. Zůstalo pár fragmentů – jako památka na dobu, kdy byla svoboda luxusem. V Berlíně najdete East Side Gallery – dlouhý zbytek zdi pomalovaný graffiti umělci z celého světa. Je to tichá připomínka toho, že svoboda nikdy není samozřejmá.

Zeď rozdělovala město, ale i Evropu. A když padla, padl s ní i celý světový řád. Příběh Berlínské zdi je příběhem o tom, co všechno je člověk schopen udělat, aby unikl nesvobodě. A taky o tom, že žádná zeď netrvá věčně.

Zdroje: visiting.europarl.europa.eu, seznamzpravy.cz