Hygiena na dvoře Ludvík XIV. Marie Antoinetta se mohla pozvracet. Nic horšího si neumíte představit

Když se řekne Versailles, většina lidí si vybaví nádherné sály, zrcadlovou galerii, rozlehlé zahrady a zářivý symbol francouzského přepychu.

Jenže realita každodenního života na dvoře Ludvíka XIV. a jeho následníků by dnes neunesl ani ten nejotrlejší cestovatel. Za zlatými závěsy a hedvábnými róbami se totiž skrývalo hygienické peklo, nad kterým by se Marie Antoinetta, známá svou náklonností k parfémům a luxusu, nejspíš obracela žaludkem.

Versailles nebyl jen královským sídlem, ale obrovským mraveništěm. Denně se zde pohybovalo několik tisíc lidí – šlechta, služebnictvo, dvořané i návštěvníci. Jenže toalety v tehdejším smyslu slova prakticky neexistovaly. Latrín bylo žalostně málo a už v 17. století se stávalo běžnou praxí, že lidé vykonávali potřebu v koutech chodeb, za závěsy, na schodech nebo přímo do krbů. Představte si ten zápach v místě, kde se měly konat honosné plesy.

Koberce a závěsy, které měly působit luxusně, často skrývaly nechutné skvrny a zápach, se kterým si ani tehdejší oblíbené parfémy nedokázaly poradit. Ostatně i proto byla ve Versailles tak oblíbená vonná voda a silné voňavky – měly přebít to, co by jinak znechutilo každého hosta.

Král Slunce a jeho koupání

Ludvík XIV., přezdívaný Král Slunce, byl posedlý obrazem své vlastní dokonalosti. Ale paradoxně – koupal se prý jen několikrát do roka. Tehdejší medicína totiž hlásala, že časté koupání škodí zdraví. Místo toho se tělo otíralo hadříky namočenými v parfémované vodě a pach se překrýval drahými vůněmi. Takže zatímco palác zářil zvenčí, uvnitř to byla směs potu, parfémů a neodbytného zápachu z „tajně“ odložených exkrementů.

Když o století později dorazila na dvůr Marie Antoinetta, byla zvyklá na kulturu čistoty a osobní péče. Její koupelny byly vybavené vanami, milovala mýdla a drahé esence. O to víc pro ni muselo být šokem, že život ve Versailles neodpovídal lesku, který palác prezentoval navenek. Přesto i ona se musela přizpůsobit a obklopila se záplavou parfémů, aby zakryla to, co jinak dělalo z nádherného zámku místo, kde se žaludek svíral hrůzou.

Zápach, který dělal dějiny

Návštěvníci, kteří se dostali k francouzskému dvoru, často nechápali, jak je možné, že tak honosný palác může být současně tak špinavý. Psali o tom cestovatelé i diplomaté a někteří otevřeně přiznávali, že Versailles bylo doslova cítit na dálku. Přitom šlo o centrum evropské politiky, módy a kultury – a přesto se pod pozlátkem skrývaly fekálie.

Možná si kladete otázku, jak je možné, že to tehdejší šlechtici tolerovali. Důvod je jednoduchý: byla to norma. V 17. a 18. století nebyly kanalizace ani koupelny samozřejmostí a to, co dnes považujeme za nechutné, bylo tehdy prostě „součástí života“. Zápach se překrýval vonnými svíčkami a vůněmi, skvrny na kobercích se ignorovaly, a kdo mohl, odvrátil hlavu.

Dnes se na zámek Versailles díváme s obdivem. Je symbolem krásy, umění a moci. Ale za tím vším je třeba vidět i druhou tvář – špinavou, páchnoucí a lidsky nepohodlnou. A právě proto je příběh o hygieně ve Versailles tak fascinující. Ukazuje, že i v největším přepychu se může skrývat realita, kterou by dnešní člověk stěží vydýchal.

Zdroj: lofficielusa.com, reddit.com, medium.seznam.cz