Lidé ve středověku v zimě hibernovali jako medvědi? Toto zjištění šokovalo i vědce

Zimy bývaly delší, domy studenější a dny příliš krátké. Středověký člověk proto žil pomaleji, ale rozhodně neusínal na celé měsíce jako medvěd. Zároveň nové studie připouštějí, že dávní předkové člověka mohli v dávné minulosti procházet stavem podobným hibernaci. Jak tedy zima vypadala ve skutečnosti a co víme o „zimním spánku“ našich předků.

Jak se žilo v zimě ve středověku?

Základem bylo teplo a světlo. V obytných prostorech se topilo otevřeným ohništěm, později kachlovými kamny. Kouř se zpočátku odváděl jen malým otvorem ve střeše, proto byl vzduch uvnitř velmi těžký. Okna mívaly dřevěné okenice či pergamen, sklo bylo výsadou bohatých. Většina domácností topila pouze v jedné místnosti, zbytek domu byl chladný.

Lidé vrstvili oblečení. Vlna, len a kožešiny tvoří praktické kombinace, které drží teplo i při práci venku. Obuv se vycpávala slámou. Spávalo se společně, často v jedné místnosti, aby se drželo teplo. Rytmus dne určovalo slunce, jelikož svíčky byly drahé. Lidé vstávali později a chodili spát brzy.

Jídelníček byl ve středověku prostý. Na zimu se sušilo ovoce, udilo maso, nakládalo zelí a řepa, zpracovávalo se sádlo. V chudších vrstvách převládaly kaše, chléb, luštěniny, mléčné výrobky a občas ryba. Zabijačka zajistila živočišné tuky a bílkoviny na chladné měsíce. Nedostatek čerstvé zeleniny a slunce se ale podepisovalo na zdraví (např. bolesti kloubů). Práce se však nemohla přerušit, pouze bylo třeba provést určité změny. V zimě se opravovalo nářadí, drhal se len a vlna, tkalo plátno, vyrábělo se drobné náčiní.

Mýtus lidské hibernace

Vyprávění o „zimním spánku“ lidí patří k romantickým představám. Historické prameny ukazují spíš na zpomalení tempa, delší spánek a více času uvnitř, ne na pravou hibernaci. I v nejtužších zimách bylo nutné nosit dřevo, krmit dobytek, opravovat střechy a vařit. Komunity proto fungovaly, jen v menším rozsahu a s větším ohledem na počasí a zásoby.

Co přesně je hibernace a proč ji lidé běžně nezvládají?

Hibernace je řízené snížení metabolismu a tělesné teploty. Srdce bije pomaleji, dech a spotřeba energie klesají, tělo využívá tukové zásoby. Některé druhy hibernují denně (třeba kolibřík), jiné týdny až měsíce (ježek, medvěd). Existují i hibernující primáti (např. maki tlustoodvý), což naznačuje, že velikost těla ani původ u člověka a jeho příbuzných nejsou nepřekonatelnou překážkou.

Neurovědci ale připomínají, že přepnutí do hibernace je složité a u člověka ho neumíme bezpečně navodit. U spontánní hibernace navíc vyvstává otázka mozku a paměti: zvířata se z torporu pravidelně probouzejí do spánku, jako by „doháněla“ chybějící odpočinek, a během zimy se proměňují synaptická spojení. Pokud bychom chtěli hibernaci u lidí uměle vyvolat (uvažuje se o tom pro dlouhé lety do vesmíru), museli bychom rozumět, jak chránit nervovou tkáň a uchovat paměťové stopy.

Mohli naši předchůdci v zimě hibernovat?

Zajímavou, ale stále diskutovanou hypotézu přinesla práce řeckých a španělských paleoantropologů. Při zkoumání tisíců kosterních pozůstatků mimo jiné z proslulé lokality Sima de los Huesos ve Španělsku) si badatelé všimli opakujících se známek poruch výživy a metabolismu na kostech jedinců starých zhruba 400–500 tisíc let. Fakt, že byly tyto nálezy periodické, vedla odborníky k odvážnému výkladu. Dávní homininé mohli trávit zimy hluboko v jeskyních ve stavu špatně tolerované „hibernace“, bez slunce a s omezenou stravou. To se do kostí zapisovalo každý rok znovu a znovu.

Populárně-naučné texty tuto představu přiblížily veřejnosti: předchůdci člověka prý přesouvali život do tmavých, bezpečnějších jeskyní, kde část zimy přečkávali s výrazně sníženým metabolismem. Je však fér dodat, že jde o hypotézu, která má své kritiky. Na stejných kostech lze hledat i jiná vysvětlení (dlouhodobá podvýživa, infekce, specifické životní podmínky během doby ledové).

Zdroje: Popularmechanics.com, Ox.ac.uk, Sciencealert.com