V roce 1178 se stala nejháhadnější událost dějin. Vědci si zprvu klepali na čelo, nyní vzácný jev potvrdili
Koukáte večer na oblohu a najednou se Měsíc rozštěpí napůl a začne z něj chrlit oheň. Přesně takhle to zažilo v červnu 1178 pět lidí v anglickém Canterbury. Jejich svědectví zaznamenal mnich Gervase a po staletí to vypadalo jako středověká pověra. Jenže pak přišli moderní vědci a začali nad tím lámat hlavu.
Svědectví: Co viděli mniši v červnu 1178?
Osmnáctého června 1178, zhruba hodinu po západu slunce, pět mužů z Canterbury sledovalo srpek měsíce na obloze. To, co pak viděli, je šokovalo. Podle záznamu mnicha Gervase z Canterbury se horní roh srpku náhle rozštěpil na dva. Z místa rozdělení vyšlehl planoucí oheň, který chrlil jiskry, žhavé uhlíky a plameny na velkou vzdálenost.
Tělo Měsíce pod tím se začalo svíjet jako raněný had. Celý jev se opakoval víc než dvanáctkrát po sobě. Když se to konečně zastavilo, celý srpek Měsíce získal začernalý vzhled. Mniši byli otřesení a Gervase to pečlivě zapsal do své kroniky. Věděl, že viděl něco mimořádného, něco, co se nedá jen tak vysvětlit.
První teorie: Dopad meteoru na Měsíc
Po staletí to vypadalo jako další středověká legenda. Pak v roce 1976 přišel geofyzik Jack Hartung z univerzity v New Yorku s dost šílenou teorií. A co když ti mniši fakt viděli, jak do Měsíce narazil meteor? Hartung si totiž všiml, že na Měsíci je poměrně mladý kráter Giordano Bruno, který má přes dvacet kilometrů v průměru. A hlavně, nachází se přesně tam, kde by ho viděl někdo ze Země v červnu 1178.
Hartungova teorie vzbudila ohromný zájem. Konečně by existovalo vysvětlení pro tajemný záznam z kronik. Vědci začali nad tím přemýšlet a počítat. Jenže čím víc do toho šli, tím víc se ukazovalo, že něco nesedí.
Problém: Kde byl meteorický déšť?
Když vědci spočítali, co by takový dopad meteoru znamenal, vyšlo jim něco znepokojivého. Meteor velký jeden až tři kilometry by vytvořil masivní oblak trosek a prachu. Tento materiál by se dostal do vesmíru a část by dopadla na Zemi jako meteorický déšť. A nebyl by to jen tak nějaký déšť.
Šlo by o oslepující, sněhovou bouři meteorů trvající celý týden. Takovou podívanou by si všiml každý, kdo se tenkrát díval na oblohu. Problém je v tom, že v žádné kronice z té doby o něčem takovém není ani slovo. Ani v evropských, ani v čínských, arabských, japonských nebo korejských astronomických archivech. Prostě nic. To je hodně divné, když uvážíte, jak pečlivě středověcí kronikáři zaznamenávali zatmění a komety.
Řešení: Meteor přímo před Měsícem
V roce 2001 přišel s vysvětlením Paul Withers, tehdy student na University of Arizona. Jeho teorie je daleko prozaičtější, ale dává perfektní smysl. Co když ti mniši viděli meteor, který náhodou letěl přímo před Měsícem, v přímém směru k nim? Z jejich perspektivy by to vypadalo, jako by se to dělo přímo na povrchu Měsíce.
Představte si, že stojíte na správném místě v Canterbury, díváte se na oblohu a najednou vidíte meteor, který letí přímo k vám. Vypadá to, jako by byl součástí Měsíce. Meteor vzplane, bublá, syčí a sype jiskry, než shoří v atmosféře. Tohle by vysvětlovalo, proč to vidělo jen pět lidí. Správná geometrie byla viditelná jen z úzkého pruhu na zemském povrchu, asi kilometr až dva široký.
Druhá možnost: Sloup horkého vzduchu
Existuje ještě jedno vysvětlení, které navrhli vědci z Durhamské univerzity. Co když se mniši dívali na Měsíc skrz sloup horkého vzduchu, třeba od ohně? Horký vzduch dokáže ohnout světlo a vytvořit optické iluze. Když projde měsíční světlo takovým sloupcem horkého vzduchu, může se zdát, že se Měsíc mění, svíjí, nebo dokonce rozděluje.
Tohle by vysvětlovalo tu podivnou popisovanou změnu tvaru a opakování celého jevu. Gervase byl jinak spolehlivý pozorovatel astronomických jevů, takže je pravděpodobné, že opravdu něco viděl. Jen to nebylo na Měsíci, ale v naší atmosféře. Možná stáli blízko nějakého ohně a ani si neuvědomovali, jak jim to zkreslovalo pohled.
Takže co se vlastně stalo v červnu 1178? Měsíc se rozhodně nerozštěpil, to je jasné. Nejspíš ti mniši viděli buď meteor, který letěl přesně před Měsícem, nebo je jim horký vzduch zamotal hlavu optickým klamem. Jo, je to trochu zklamání po všech těch dramatických teoriích o dopadu meteoru. Ale zároveň je to skvělá ukázka toho, jak snadno nás dokážou naše vlastní oči podělat. A taky to ukazuje, že občas je lepší hledat nudné vysvětlení místo těch nejšílenějších.
Zdroje: NASA, Durham University, medivalists.net
