Pravěké ženy byly jiné než dnešní. Krásné a extrémně silné. Muži v 21. století byl proti nim neměli šanci
Když se řekne pravěk, většině z nás naskočí stejný obrázek. Chlap s oštěpem se vrací z lovu a v jeskyni na něj čeká žena, která hlídá oheň a děti. Je to scéna, kterou známe z filmů a muzeí. Jenže je úplně vedle.
Tenhle stereotyp nevychází z reality, ale spíš z představ lidí v 19. století, kteří si do minulosti promítli vlastní pravidla o tom, co má dělat muž a co žena.
Moderní věda teď tenhle obrázek rozbíjí na kusy. Důkazy vytesané přímo do tisíce let starých kostí vyprávějí úplně jiný příběh. Příběh o ženách, které nejenže byly v centru dění, ale měly takovou fyzičku, že by se s nimi dnešní vrcholoví sportovci mohli jen těžko měřit.
Síla, o které se nám ani nezdá
Dlouho jsme si mysleli, že ženy v pravěku dělaly jen „lehčí“ práce. Pak ale přišel rok 2017 a studie vědců z Cambridge, která všechno změnila. Měli totiž skvělý nápad. Místo aby porovnávali kosti pravěkých žen s kostmi mužů (což jejich sílu vždycky podcenilo), srovnali je s kostmi dnešních žen – od studentek se sedavým zaměstnáním až po elitní veslařky, které denně dřou na vodě.
Výsledky byly šokující. Pažní kosti žen z doby kamenné byly o 11 až 16 % silnější než u těchto veslařek. Oproti běžné studentce byly jejich paže silnější dokonce o 30 %. Ženy z doby bronzové na tom byly podobně. Jejich síla nebyla o explozivních výkonech v posilovně, ale o obrovské vytrvalosti, kterou si budovaly každý den.
A kde tu sílu nabraly? Představte si, že každý den trávíte až pět hodin mletím obilí na mouku pomocí těžkých kamenů. Byla to monotónní dřina, která zatěžovala paže a záda stejně jako dnešní intenzivní veslování. K tomu si přidejte obdělávání polí bez pluhu, nošení vody, péči o dobytek a zpracovávání kůží.
Důkazy o tomto životě na hranici možností nacházíme i u nás. Analýza koster žen z Krumlovského lesa ukázala extrémně vyvinuté svalové úpony, ale také opotřebované klouby a zničenou páteř.
Lovkyně, nejen sběračky
Stejně tak padá mýtus o muži-lovci. Archeologové v peruánských Andách objevili 9 000 let starý hrob mladé ženy. A co u ní našli? Kompletní výbavu na lov velké zvěře – hroty oštěpů, nože a nástroje na porcování masa.
Nešlo o náhodu. Když vědci prozkoumali stovky dalších hrobů napříč Amerikou, zjistili, že z jedinců pohřbených se zbraněmi bylo 11 žen a 16 mužů. Statisticky to znamená, že ženy mohly tvořit 30 až 50 % všech lovců.
Po desetiletí archeologové možná nacházeli hroby lovkyň, ale kvůli vlastním předsudkům je automaticky označili za mužské. Díky analýze DNA teď tyto omyly napravujeme a znovuobjevujeme příběhy žen, které byly aktivními a nebezpečnými lovkyněmi.
Kdo by vyhrál pravěká žena nebo moderní muž?
Jak by tedy dopadl souboj, který slibuje titulek? Proti průměrnému muži 21. století, zvyklému na pohodlí a sedavý život? Ruku na srdce, neměl by šanci. Síla pravěké ženy byla funkční a vytrvalá, formovaná každodenním bojem o přežití. Její houževnatost a odolnost by byly drtivě lepší.
Proti trénovanému sportovci by to bylo složitější. Moderní atlet by měl asi navrch v maximální, výbušné síle. Ale v disciplíně, která vyžaduje vytrvalostní sílu – třeba dlouhý zápas nebo nošení břemene – by byla pravěká žena více než rovnocenným soupeřem. Její tělo bylo na tento typ zátěže dokonale stavěné.
Tváří v tvář minulosti
A jak vlastně vypadaly? Díky rekonstrukcím, třeba těm z brněnského Anthroposu, víme, že byly často velmi drobné, měřily i pod 150 cm. Přesto měly kostry se známkami obrovské síly. Analýza DNA ukázala, že mohly mít modré oči a světlé vlasy. Jejich život byl tvrdý, v dětství často trpěly hlady, ale kosti také ukazují, že se uměly postarat o pestrou stravu – nejen maso, ale i obiloviny, hlízy, ořechy a bobule.
A nešlo jen o přežití. Tyto ženy měly smysl pro krásu a status. Jen si představte hrob „kněžny z Únětic“ – našli v něm zlaté náušnice a nádherný náhrdelník, který tvořilo přes 400 korálků z jantaru.
Tenhle pohled do minulosti nám vlastně říká, že naše moderní představy o „typicky mužské“ a „typicky ženské“ práci jsou jen iluze. Dělení rolí, které bereme za přirozené, ve skutečnosti přirozené vůbec není – je to jen zvyk z nedávné doby. Tyto ženy nebyly pasivními figurkami v příběhu evoluce. Byly její hybnou silou. Jejich síla a odolnost zajistily přežití našeho druhu. Jsou důkazem toho, čeho všeho je lidské tělo, a zvláště to ženské, schopné.
Zdroje: ct24, time, Science, Cordis
