Ztracená profese písmomalíře: Umělec, který maloval vaši historii!
V době, kdy stroje a digitální technologie postupně vytlačují lidské ruce, působí zaniklá řemesla jako okno do světa, kde každodennost stála na dovednosti a trpělivosti. Písmomalíř, platnéř či lampář – profese, které byly kdysi běžnou součástí života, dnes přežívají jen ve vzpomínkách, muzeích a u několika nadšenců.
Písmomalíř aneb když se písmo stalo uměním
Před érou počítačů a digitálních fontů existovalo písmo, které žilo jen díky štětci a oku mistra. Písmomalíř byl specialista, který dokázal z obyčejného nápisu vytvořit vizuální zážitek. V klášterech středověké Evropy zdobil iniciály a ozdobná písmena v rukopisných knihách. Každý znak byl výsledkem hodin práce a měl nejen estetickou, ale i duchovní funkci.
Jak se ale písmomalíři dostali z knih do ulic? Renesance a baroko přinesly rozvoj měst a s ním i potřebu jasně označovat krámky, hostince či divadla. Písmomalíři tak začali malovat nápisy na fasády, vývěsní štíty a plakáty.
Dnes přežívají jen jako umělečtí řemeslníci, kteří se věnují zakázkové práci, často v rámci rekonstrukcí historických budov nebo jako součást retro trendů. Ale ještě před sto lety byl písmomalíř běžným řemeslníkem ve městech po celé Evropě.
Platnéř jako mistr železa a ochránce života
Dokážete si představit, že vaše bezpečí závisí na ruce kovotepce? Platnéř byl středověký řemeslník, který vyráběl brnění. Nebylo to jen o síle, ale i o precizní znalosti lidského těla. Každý plát musel přesně zapadnout, aby chránil rytíře a zároveň mu umožnil pohyb.
Ve 14.-16. století byl platnéř považován za špičkového odborníka, jeho práce byla drahá a vyhledávaná panovníky i šlechtou. Zbroje z dílen v Norimberku nebo Miláně se staly synonymem kvality. S rozvojem střelných zbraní ale poptávka po těžkých brněních upadala. Platnéři se snažili přizpůsobit době – někteří přešli k výrobě vojenských helem či ozdobných zbrojí pro slavnosti.
Dnes už platnéře najdete spíše v historických dílnách, muzeích nebo u nadšenců. Přesto jejich práce připomíná dobu, kdy řemeslníkova dovednost rozhodovala o životě a smrti.
Lampář rozsvěcel město
Ještě než se ulice rozzářily elektrickým světlem, musel každý večer někdo projít s dlouhou tyčí a zapálit stovky plynových lamp. Lampář byl důležitou postavou měst 19. století. Bez něj by ulice zůstaly ponořené do tmy.
Jeho práce byla monotónní, ale zásadní. Přinesla lidem pocit bezpečí a umožnila noční život v kavárnách či divadlech. S masovým zaváděním elektřiny v první polovině 20. století se z lampářů stali lidé bez profese.
S masovým zaváděním elektřiny v první polovině 20. století se z lampářů stali lidé bez profese. Přesto na ně nostalgicky vzpomínáme jako na symboly starých časů, kdy světlo nebylo samozřejmostí.
Tužkař, modistka další zaniklé profese
Zatímco tužkař trávil dny u výroby tuh a tužek, od mletí a hnětení směsí až po potiskování hotových výrobků, modistka představovala elegantní řemeslo, protože dokázala z různých látek a tvarů vytvořit klobouk či čepici na míru, často i podle vlastního návrhu. A pak tu byl svačinář, který se staral o to, aby se lidé v práci nebo ve škole najedli.
Proč tyto profese mizí a co po nich zůstává?
Důvod zániku většiny těchto řemesel je technologický pokrok. Stroje dokážou práci vykonat rychleji, levněji a ve větším měřítku. To, co dříve zabralo hodiny pečlivého ručního úsilí, dnes zvládne software nebo automatizovaná linka.
Zůstává po nich ale bohaté kulturní dědictví. Ozdobné nápisy na starých domech, brnění v muzeích, fotografie plynových lamp v ulicích. Dnes tento odkaz představuje živé dědictví, které připomíná, že za každým vynálezem a pokrokem stojí konkrétní lidé a jejich ruce.
Zdroj: novinky.cz, expresfm.cz, theses.cz
