Scheeleova zeleň: Lidé po ní šíleli, aniž by věděli, že je může zabít
Vypadala nádherně, módně a byla doslova všude – v tapetách, šatech i dětských hračkách. Scheeleova zeleň, chemický pigment s obsahem arsenu, okouzlila Evropu 19. století svou sytostí a svěžestí. Ale zatímco si lidé užívali krásu nové barvy, pomalu a nepozorovaně vdechovali jed.
Barva, která dobývala Evropu
V roce 1775 představil švédský chemik Carl Wilhelm Scheele nový druh zeleného barviva – jasnou, svěží a sytou barvu, která do té doby v paletě pigmentů chyběla. Barva získala okamžitý úspěch. Malíři, textilní výrobci i výrobci interiérových doplňků si Scheeleovu zeleň zamilovali. Byla levná, krásná a flexibilní.
Ale co přesně tvořilo její základ? Hlavní složkou pigmentu byl roztok uhličitanu sodného, ze kterého poté vznikl arsenitan sodný. V 18. a 19. století nebylo o toxicitě arsenu známo tolik jako dnes. I když už tehdy měl pověst jedu, málokdo si dovedl představit, že pouhá tapeta může někoho zabít.
Arsen jako neviditelný nepřítel
Scheeleova zeleň se velmi rychle stala hitem. Nacházela se na tapetách, záclonách, kobercích, oblečení, ale také na pohlednicích, knihách, umělých květinách, dámských vějířích a dokonce v dětských hračkách.
Ale jak se z krásné barvy stal zabiják? Při běžném používání docházelo k uvolňování toxických částic. Zejména ve vlhkém a teplém prostředí začala barva uvolňovat arsenové sloučeniny, které se dostávaly do ovzduší v podobě plynu nebo jemného arsenového prachu.
Představte si například viktoriánský dům s těžkými závěsy, nedostatkem větrání a tapetami v modrozelených tónech. Čím vlhčí vzduch, tím více se arsenit uvolňoval. Lidé se cítili unavení, bolela je hlava, zvraceli – a nikdo netušil proč.
Móda, která mohla zabíjet
Zájem o Scheeleovu zeleň se promítl také do světa módy. Dámské šaty barvené tímto pigmentem byly žádané mezi vyšší třídou – a čím výraznější odstín, tím lépe. Málokterá žena tehdy tušila, že si obléká dávku smrtícího jedu. Když se tkanina začala třít o pokožku, arsen se uvolňoval i při pouhém kontaktu.
Známý je i případ londýnské švadleny, která pracovala s látkou napuštěnou Scheeleovou zelení a postupně oslepla a zemřela. Dokonce i královna Viktorie později přestala tyto barvy nosit.
Děti, které dýchaly jed
Zvláště děsivý je osud dětí. Dětské pokoje se v 19. století často tapetovaly právě zářivými barvami, zelená byla populární jako „živá a veselá“. Vzduch v těchto pokojích byl však plný mikroskopických částic arsenu, které malé děti dýchaly celé hodiny.
Zprávy o záhadných úmrtích v krásných ložnicích se množily, ale příčina zůstávala neznámá. Tehdejší lékaři jen bezmocně krčili rameny nad „virovými horečkami“ a „neznámou slabostí“.
Dlouhá cesta za pravdou
Podezření na toxicitu barvy se začala objevovat až v polovině 19. století. Britští lékaři a chemici zkoumali případy chronických onemocnění i náhlých úmrtí a začali hledat souvislosti. Průlom nastal kolem roku 1859, kdy se objevily první vědecké důkazy, že právě Scheeleova zeleň uvolňuje do ovzduší nebezpečný plyn, který je extrémně toxický i v malých koncentracích.
Přesto trvalo ještě nějakou dobu, než se výroba tohoto pigmentu začala utlumovat. A to hlavně kvůli ekonomickým zájmům – výrobci barviv a textilek nechtěli přijít o zisky. Arsen byl navíc i součástí pesticidů a dalších výrobků, takže jeho zákaz nebyl jednoduchý.
Mezi krásou a jedem je někdy jen tenká linie
Dnes víme, že Scheeleova zeleň byla krásná, ale smrtelně nebezpečná. Historici, restaurátoři i pracovníci knihoven pracují se „zelenými artefakty“ v ochranných rukavicích a maskách.
Scheeleova zeleň je příkladem, jak snadno může vědecký objev, původně míněný jako pokrok, způsobit rozsáhlé škody. Barva, která měla zkrášlit svět, se stala tichým zabijákem. A přesto si ji lidé zamilovali – tak moc, že ignorovali varovné signály celé generace.
Dnes máme naštěstí bezpečnější barviva a přísnější normy. Ale otázka zůstává: Kolik dalších moderních látek, které dnes používáme, čeká na své odhalení?
Zdroj: lekarske.slovniky.cz, theparisreview.org, recipe.cpsa.com, amercianduchess.com
