Dvoufázový spánek: Po prvním spánku byli lidé vzhůru klidně i hodinu. Během té doby se často chodili bavit

Zapomeňte na osm hodin spánku v kuse. Až do 19. století spali lidé ve dvou částech, oddělených klidnou hodinou nočního bdění. První a druhý spánek byly běžnou součástí života a noční hodinka mezi nimi se využívala nejen k modlitbě.

Zapomenutý rytmus noci

Dnes považujeme za ideál nepřerušovaný osmihodinový spánek. Ale tento model je historicky velmi mladý. Až do průmyslové revoluce a zavedení elektrického osvětlení lidé běžně praktikovali dvoufázový spánek – tedy „první spánek“ od soumraku do půlnoci a následný „druhý spánek“ od časného rána do svítání. Mezi těmito dvěma fázemi byly zhruba jedna až dvě hodiny bdění, která nebyla považována za problém, nýbrž za zcela normální součást života.

Znáte ten pocit, kdy se v noci probudíte a nemůžete hodinu usnout? Váš mozek možná kopíruje přirozený rytmus našich předků.

Zdroje o tomto fenoménu najdete v historických knihách, denících, dopisech i právních spisech. Už ve středověkých dokumentech se objevují výrazy jako „first sleep“ a „second sleep“ (první a druhý spánek). V románech 18. a 19. století postavy vstávají po prvním spánku, aniž by to někdo vysvětloval.

Co lidé dělali mezi spánky?

Noční hodinka nebyla promarněným časem. Naopak – měla svou společenskou, náboženskou i intimní hodnotu. Modlitby a rozjímání byly časté zejména mezi nábožensky založenými lidmi. V tichu noci si lidé četli z Bible, modlili se nebo meditovali. Mniši a jeptišky dokonce v klášterech vstávali pravidelně uprostřed noci k nočním modlitbám (matutinum).

Ale duchovno nebylo jediným motivem. Hodinka mezi spánky byla také časem lásky a manželské intimity – byl to ideální moment pro sex, protože tělo bylo odpočaté, ale mysl ještě klidná.

A co sousedé? Návštěvy u přátel či sousedů nebyly ničím výjimečným. Venkovské komunity si navzájem pomáhaly, sdílely novinky nebo si prostě přišly vypůjčit dříví, chléb či něco jiného. Noc nebyla pasivní, ale byla živá a klidná zároveň.

Kdy a proč dvoufázový spánek zmizel?

Tato změna nenastala náhle, ale postupně – s nástupem městského života, průmyslové revoluce a umělého osvětlení. Lidé přestávali chodit spát se soumrakem a místo toho prodlužovali večer. Umělé světlo narušilo přirozenou produkci melatoninu – hormonu, který reguluje spánek. Čas na „první spánek“ se posunul, a tím se začala ztrácet i mezera mezi oběma fázemi.

Spánek se přetvořil do podoby, kterou dnes považujeme za normální: jedna souvislá fáze bez přerušení. To však neznamená, že je ideální pro každého.

Nespavost nebo návrat k přirozenosti?

Dnes se noční probouzení často považuje za spánkovou poruchu, která by měla být léčena. Ale co když jen naše tělo volá po režimu, ve kterém žilo stovky let?

Lidé trpící insomnií, kteří se probouzejí mezi 2. a 4. hodinou ranní, často hlásí pocity neklidu, frustrace nebo paniky. Ale pokud by tento čas využili stejně jako naši předci – ke klidnému čtení, psaní deníku nebo tiché meditaci – možná by se vrátili ke spánku mnohem snadněji a s menším tlakem.

Moderní návrat ke staré tradici?

Někteří lidé se dnes k dvoufázovému spánku vědomě vracejí. Experimentují s tzv. polyfázovým spánkem, kde spí dvakrát až třikrát denně, nebo se vracejí k rozdělenému nočnímu spánku. Jiní se prostě přestávají stresovat, když se v noci probudí a místo usilovného usínání čtou, kreslí, píšou nebo meditují.

V Japonsku i v některých částech jižní Evropy je přitom i dnes běžné krátké spaní v odpoledních hodinách a celkový rytmus života se víc přizpůsobuje biologickým cyklům než pracovním tabulkám.

Vyvstává tak otázka, zda nemůže být jedním z klíčů ke zdravému životu právě návrat k přirozeně rozdělenému spánku?

Dvoufázový spánek ukazuje, jak hluboce se náš vztah ke spánku proměnil. Co dnes vnímáme jako problém, bylo kdysi zcela běžnou a smysluplnou součástí života. Hodinka mezi spánky nebyla ztrátou času, ale chvílí ticha, blízkosti a zamyšlení.

Zdroj: studie National Library of Medicine I., studie National Library of Medicine II., bbc.com