Ztracená knihovna Ivana Hrozného: Mohla ukrývat vzácné rukopisy z Byzance

Přímo v srdci Moskvy, za masivními zdmi Kremlu, má podle dávných historek ležet něco, co by dokázalo změnit náš pohled na minulost. Vypráví se, že car Ivan Hrozný měl ve svém vlastnictví knihovnu, o jaké si dnes můžeme jen nechat zdát. Řady rukopisů a starověkých spisů, jejichž hodnota byla vyšší než jakýkoli poklad. Pak ale beze stopy zmizela. Nikdo neví, kdy přesně a za jakých okolností.

Kořeny téhle legendy sahají dál než k samotnému Ivanovi. V jejím začátku stojí jeho babička Sofie Paleologová. Sofie byla z krve byzantských císařů a v rodině měla i posledního vládce Východořímské říše. Když z Konstantinopole odcházela za svým nastávajícím do Moskvy, sbalila nejen šperky a slavnostní šaty, ale i věci, které pro ni měly opravdovou cenu. Na vozech měla truhlice s poklady, které patřily jejím předkům. Podle starých pověstí v nich byly i knihy z císařských knihoven. Ty zázrakem přežily pád města a uvnitř jejich stránek se skrývala díla antických filozofů, latinské dějiny, náboženské spisy a vědecké texty arabských učenců.

Když se tato sbírka dostala k Ivanu IV., přijal ji nejen jako cenný dar, ale i jako základ, na kterém mohl stavět. O vzdělání se zajímal víc, než by jeho pověst krutovládce napovídala. Možná v tom byla touha porozumět světu, možná vědomí, že vědění dává moc. A tak knihovnu dál rozšiřoval, jednou darem od cizího vládce, jindy rukopisem získaným po vítězné bitvě.

Záhadné zmizení

Co se s knihovnou stalo, není dodnes jasné. Podle některých vyprávění dal Ivan před svou smrtí knihovnu ukrýt hluboko pod Kreml, do míst, kam se dostali jen ti, které si sám vybral. Říká se, že šlo o spletitou síť chodeb a komnat, jejichž polohu znal jen car a jeho nejbližší důvěrníci. Když zemřel, cesta k těmto místům se ztratila a s ní zmizela i stopa po vzácných svazcích.

Stopy v historii

První písemná zmínka o podobné sbírce pochází z roku 1518, kdy do Moskvy přicestoval učenec Maximus Řek. Popsal, že na dvoře velkoknížete spatřil velké množství řeckých rukopisů. Další svědectví z pozdější doby zmiňuje nizozemský autor Franz Nyenstadt, podle kterého nechal Ivan knihy uložit v Kremlu.

V roce 1682 měl úředník jménem Makarijev při stavebních úpravách narazit na tajnou místnost plnou truhlic. O nálezu informoval regentku Sofii, ta ale nechala prostor uzavřít. Od té doby se o místnosti nemluvilo a nález se nikdy neověřil.

Pokusy o nalezení

Záhada knihovny přitahovala pozornost mnoha badatelů. V devatenáctém století tvrdil profesor Dabelov, že objevil katalog knih z carovy sbírky, ale dokument se záhadně ztratil. Německý historik Thraemer zase usoudil, že knihovna je stále ukryta v podzemí Kremlu.

Ve dvacátém století se hledání věnoval archeolog Ignatiy Stelletskij. Strávil roky studiem starých plánů a pátráním v moskevském podzemí. Tvrdil, že objevil dvě velké komory, ale knihy v nich nenašel. Jeho smrt ukončila dlouholeté úsilí a záhada zůstala nevyřešena.

Co se s knihovnou stalo

O tom, kam mohla zmizet, se mluví už po staletí a názory se různí. Někteří vyprávějí, že ji sežehly ohně, které v šestnáctém a sedmnáctém století několikrát srovnaly část Moskvy se zemí. Jiní jsou přesvědčeni, že při jednom z vpádů ji polští vojáci naložili na povozy a odvezli neznámo kam. Údajně se pak několik svazků objevilo v rukou soukromých sběratelů a zbytek se ztratil. Občas se objeví i domněnka, že celá sbírka stále leží někde hluboko pod Kremlem a bez znalosti tajných plánů ji nikdo nenajde.

Pátrání po ní se odehrálo už víc než šedesátkrát. Ani jeden pokus ale nepřinesl jediný hmatatelný důkaz, který by ukázal, kam se knihovna poděla.

Tajemství, které přetrvává

Ztracená knihovna Ivana Hrozného patří mezi záhady, které nedávají spát historikům ani dobrodruhům. Možná je to jen příběh, který se předával z generace na generaci. A možná také někde v temných chodbách pod Moskvou čeká na chvíli, kdy ji někdo znovu spatří. Dokud se nenajde přímý důkaz, zůstane v lidské představivosti živá a bude dál lákat každého, kdo věří, že minulost si ještě nechává pár trumfů v rukávu.

Zdroje: Wikipedie, EpochaPlus, The History Channel