Příběh prvních map: Kartografové často zaznamenávali terén na základě osobních pozorování
V dávných dobách, kdy moře vonělo neznámem a země končila tam, kde se nebe dotýkalo horizontu, kreslili lidé první mapy. Neměli satelity, letadla ani přesné přístroje. Měli jen oči, trpělivost, odvahu a někdy i kus fantazie.
Dnes stačí vytáhnout mobil z kapsy a během okamžiku víme, kde stojíme, i kdy přijede autobus na druhém konci města. Před několika staletími to ale byla úplně jiná hra. Mapy nevycházely z dokonalých měření, ale z útržků příběhů, námořních deníků a vyprávění, která se předávala z generace na generaci.
Tehdejší kartografové se museli spolehnout na to, co viděli na vlastní oči, nebo co jim popsal někdo, kdo se odvážil dál než ostatní. Stačila jediná nepřesnost a chybná informace se mohla držet v atlasech desítky let. Přesto tyto kresby přitahovaly pohledy a otevíraly mysl k představě, že svět je větší, než si kdo kdy myslel.

První obrazy světa byl kruh obklopený vodou
Mezi nejstarší dochované mapy patří babylonský výtvor ze 6. století před naším letopočtem. Na malou hliněnou destičku tehdejší pisatel vyryl obraz světa v podobě kruhu obklopeného prstencem vody, která měla představovat nekonečný oceán. Uprostřed byla Babylonie, kolem ní další území a na okrajích tajemné oblasti, o kterých se jen šeptalo.
Staří Řekové šli dál. Eratosthenés ve 3. století před naším letopočtem změřil obvod Země pomocí stínů a jednoduchých počtů. Jeho odhad se od skutečnosti lišil jen o několik procent. Na přesné mapy si ale lidé museli počkat ještě mnoho staletí.
Mýty a omyly, které se nedaly vymazat
Ve středověku se mapařské omyly kopírovaly stejně spolehlivě jako písmena v klášterních knihách. Kalifornie byla po staletí zakreslována jako ostrov a Terra Australis, obrovský neznámý kontinent na jihu, se objevovala v atlasech, i když ji nikdo nikdy nespatřil. Kartografové věřili, že svět musí být symetrický, a tak ji prostě nakreslili, aby vyvažovala severní pevniny.
Do map se dostávaly i vymyšlené ostrovy, třeba Hy-Brasil či Frisland. Námořníci je údajně zahlédli v mlhách severního Atlantiku, ale když se tam jiní plavili znovu, nenašli nic. Přesto se ostrovy držely na mapách ještě v 18. století.
Portolány a námořní odysea
Ve 13. a 14. století vznikly portolánové mapy, které byly malým zázrakem své doby. Zaznamenávaly pobřeží, přístavy a větrné směry s takovou přesností, že podle nich námořníci navigovali celé flotily. Jakmile se ale plavba dostala mimo známé vody, mapa už jen končila prázdným místem nebo ozdobným rámem.
S příchodem zámořských objevů dostala kartografie nový rozměr. Martin Waldseemüller v roce 1507 pojmenoval nově zakreslenou pevninu Amerika podle Ameriga Vespucciho, který přesvědčil svět, že jde o nový kontinent. Mapy se začaly plnit tvary, které nikdo nikdy neviděl celé, ale které lákaly dobrodruhy k plavbě za hranici známého světa.

Umění a věda na jedné stránce
Renesanční mapy byly víc než jen nástrojem. Byly malovanými obrazy, kde se vedle pobřeží objevovaly mořské příšery, lodě s napnutými plachtami a exotická zvířata. Kreslíři jim věnovali stejně péče jako umělci oltářním obrazům.
Gerhard Mercator přišel v 16. století s projekcí, která zachovávala úhly a byla tak ideální pro navigaci. Měla ale nevýhodu a zvětšovala oblasti blízko pólů. Díky tomu si dodnes mnoho lidí myslí, že Grónsko je skoro stejně velké jako Afrika, i když Afrika je ve skutečnosti čtrnáctkrát větší.
Mapy jako brána k odvaze
Dnes se můžeme pousmát nad středověkým obrazem světa, ale tehdejší tvůrci map pracovali s obdivuhodnou odvahou. Bez přístrojů, bez leteckého pohledu, jen s kompasem, sextantem a pergamenem. Každá čára, kterou nakreslili, byla pozvánkou k cestě.
Jejich díla nebyla přesná, ale byla inspirativní. Připomínají, že objevování nezačíná dokonalými daty, ale zvědavostí a odhodláním. A že někdy je důležitější odvážit se nakreslit neznámé než čekat, až se ukáže pravda.
Zdroje: Wikipedie, Britannica, Nature index