Příběh modrého a růžového oblečení: Dříve to bylo naopak – klidná modrá byla považována za dívčí barvu, a to i kvůli rouchu Panny Marie
To, co dnes považujeme za samozřejmé rozdělení barev mezi holčičky a kluky, v minulosti fungovalo zcela opačně. Modrá byla jemná a duchovní, patřila dívkám. Růžová vyjadřovala sílu a byla spojována s chlapci.
Na začátku dvacátého století se děti jednoduše oblékaly podle toho, co bylo po ruce. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že kluk má na sobě růžový svetřík a holka třeba bleděmodré šaty. Tehdy to tak prostě bylo a nikdo tomu nepřikládal hlubší význam. Růžová byla vnímána jako mladší varianta červené, což byla barva moci, síly a odvahy. Světlejší růžový odstín se tak přirozeně spojoval s chlapeckou energií a potenciálem.
Modrá působila tiše, klidně a měla v sobě jakousi zvláštní hloubku. V obrazech Panny Marie hrála hlavní roli, protože právě tahle barva vyjadřovala čistotu, pokoru a vnitřní světlo. Není divu, že ji lidé spojovali s ženskostí a duchovní krásou, která nebyla navenek hlučná, ale působila spíš jemně a vyrovnaně.
V rodinách, kde se dbalo na výchovu i reprezentaci, nosily dívky modré šaty při portrétování nebo slavnostních obřadech. Byla to barva, která evokovala klid, půvab i určitou vznešenost. V té době nikoho ani nenapadlo, že by měla být typicky chlapecká.
Odkud se to vzalo
Do konce devatenáctého století nikdo moc neřešil, co je klučičí a co holčičí. Děti běžně nosily bílé šaty nebo jednoduché tuniky, bez rozdílu. Bylo to pohodlné, praktické a dobře se to pralo. Když se sáhlo po barvách, šlo spíš o tradici nebo víru než o módu.
Ještě v roce 1918 se v jednom americkém magazínu psalo, že růžová je vhodná pro kluky a modrá pro holky. A o pár let později to potvrdil i přehled v časopise Time. Obchody to tehdy viděly stejně. Růžová byla silná, modrá jemná. Přesně naopak než dnes.
Jak to celé převrátil obchod
Zlom nastal ve čtyřicátých až padesátých letech dvacátého století. Obchodníci pochopili, že pokud se podaří barvy jednoznačně spojit s pohlavím, zvýší se prodeje. Oblečení nebude tak snadno děditelné mezi sourozenci. Bude nutné koupit nové šaty, nové povlečení, nový kočárek. Barva se stala nástrojem rozlišování a zároveň důvodem k utrácení.
Hollywood tomu dal vizuální razítko. Marilyn Monroe ve svých ikonických růžových šatech vnesla do popkultury nový model ženskosti. A co se jednou ukáže na stříbrném plátně, to veřejnost většinou bez výhrad přijme. Reklama, film i obchodní katalogy začaly šířit obraz růžové jako něžné, hravé a výhradně dívčí barvy. Modrá se přesunula k chlapcům jako chladnější a praktičtější volba.
Jak předsudek přežil celé století
Přestože už dnes existuje větší barevná svoboda, stereotyp růžové pro dívky a modré pro chlapce přetrvává. Dospělí lidé jej nevědomky předávají dál. Stačí si představit reakce okolí, když rodič obleče malého chlapce do růžového svetru. Mnozí se podiví nebo rovnou přejdou k ironickému úsměvu. Přitom historicky by šlo o běžnou věc.
Zatímco ve Skandinávii nebo Japonsku se barvy vnímají jako otázka vkusu, v západním světě stále nesou hlubší významy. Růžová je spojena s něhou, modrá s racionalitou. Ale tyto významy nevycházejí z přírody, pouze z kulturních zvyků, které se kdysi změnily kvůli zisku.
Dnes už máme na výběr
Stále více rodičů se dnes snaží dát dětem možnost volby. A mnohé děti si vybírají podle toho, co se jim prostě líbí. Zelenou, fialovou nebo třeba právě růžovou. Barvy se pomalu vrací do své původní role. Ne jako symboly identity, ale jako radostné vizuální prostředky.
Mnohé módní značky dnes vyrábějí dětské kolekce v neutrálních tónech nebo přímo ignorují tradiční barevné škatulky. Nejde o revoluci, ale o tichou proměnu, která může mít do budoucna výrazný dopad.
Co z toho plyne
Historie růžové a modré nám připomíná, že žádné barevné pravidlo není věčné. Věci, které považujeme za přirozené, jsou často výsledkem společenských rozhodnutí nebo obchodních strategií. Barvy nemají pohlaví. Mají význam, který jim dáváme.
Zdroje: Wikipedie, Britannica, Smithsonian Magazine, Research Gate
