Mrazivý trend: Ve viktoriánské éře byly moderní posmrtné fotografie!
V časech, kdy smrt nebyla vytěsněná za zdi nemocnic a domov byl místem posledního vydechnutí, měly rodiny potřebu uchovat si tvář zemřelých. Nešlo o žádné podivínství ani mrazivý výstřelek doby. Byl to citlivý rituál, zakořeněný hluboko v tehdejší kultuře. Poslední fotografie měla v sobě smutek i lásku. Byla důkazem, že ten člověk žil, že tu byl. Dnes se nad tím možná otřeseme, ale tehdy to dávalo smysl.
Pořídit fotku nebylo jen tak. Na obyčejné focení nebyly peníze ani podmínky. Žádné úsměvy do mobilu, žádné okamžité vzpomínky. Jen dlouhé minuty nehybného pózování, těžká technika a naděje, že snímek vyjde. Pro mnohé to byla první a zároveň poslední fotka, která jim zůstala. A tak se stalo, že právě smrt byla impulsem pro pořízení jediného portrétu milovaného člověka.
Viktoriánské časy, tedy doba, kdy na trůnu seděla královna Viktorie, měly svá striktní pravidla. Na pietu se dbalo víc než na radost. Rodina byla posvátná a smrt její nedílnou součástí. Děti často umíraly ještě předtím, než stihly vychodit školu. Nemoci a války zasahovaly bez výběru. A v tomhle světě, kde bylo loučení na denním pořádku, vznikl zvyk zachytit zemřelé ještě naposled. Sami, nebo obklopení těmi, kdo je milovali.
Fotografové tehdy zesnulé aranžovali do realistických pozic. Někdy byli posazeni na židli, jindy leželi v posteli nebo v rakvi. Často se jim podkládala víčka, aby vypadali, že spí. Pokud šlo o děti, bývaly naaranžované s oblíbenou hračkou. Výsledkem měl být klidný, důstojný portrét, který se pověsil doma na zeď jako památka na člověka, který odešel příliš brzy.
Technologie, která změnila vztah ke smrti
Zvyk pořizovat posmrtné snímky ustoupil, jakmile se fotografie stala běžnou součástí života. Ve 20. století už lidé nemuseli čekat na smrt, aby měli portrét. Fotoaparáty se dostaly do domácností a vzpomínky se začaly zachycovat během obyčejných dní, na svatbách i oslavách. Fotografie přestala být výjimečná, a tím ztratila své zvláštní místo při rozloučení se zemřelými.
Změnil se i samotný přístup ke smrti. Z domácností se přesunula do nemocnic a citová rozloučení nahradily organizované obřady v pohřebních ústavech. Smrt se vytratila z každodenní reality a stala se něčím, co se odehrává v ústraní.
Společenské změny přinesly i nový pohled na posmrtné portréty. To, co dřív působilo jako tichá pocta, se postupně začalo brát jako podivnost. Staré snímky, dříve plné citu, vzbuzovaly u nových generací spíš rozpaky nebo i posměch.
Vzpomínka, která dřív dávala smysl
Při pohledu na staré černobílé snímky s nehybnými postavami můžeme dnes pociťovat zvláštní směs emocí. Nechuť, fascinaci, možná až zvrácené dojetí. Ale je dobré si připomenout, že za těmito obrázky nestála žádná zvrhlost. Šlo o hluboký cit, potřebu uchovat si člověka v paměti i obrazu.
V některých případech se dokonce fotografové snažili mrtvé zobrazit co nejživěji. Pomocí speciálních podpěr a malby do očí vytvářeli iluzi života. Na snímcích tak nešlo poznat, kdo je živý a kdo už nežije. Dnes bychom tomu říkali klamání reality, tehdy to byla poslední služba zesnulému. Poslední důkaz, že byl součástí rodiny, že existoval, že po něm zbylo víc než jen prázdné místo u stolu.
Morbidní minulost nebo zrcadlo lidské potřeby?
Ač se může zdát, že viktoriánské posmrtné fotografie byly nechutným a temným trendem, pravda je často mnohem hlubší. Tento zvyk vznikl v době, kdy smrt nebyla něčím vzdáleným a anonymním, ale blízkou realitou každé rodiny. Lidé tehdy potřebovali své ztráty zpracovat jinak než dnes. Posmrtné fotografie jim pomáhaly loučit se, truchlit a zároveň si uchovat blízké ve své paměti i na papíře.
Dnes se sice díváme jinak, ale možná jen proto, že jsme se od smrti naučili odvracet zrak. V minulosti to byla tvář, kterou se rodiny snažily uchovat co nejdéle. A i když už tyto portréty dávno nevisí na stěnách našich obýváků, zůstávají svědectvím o tom, jak moc lidé touží milovat a nezapomenout.
Zdroje: Wikipedie, Family Tree Magazine, BBC
