Stávka žen na Islandu: V roce 1975 se protestu zúčastnilo 90 % místních žen. Systém musel ustoupit, jinak by zkolaboval

24 října 1975 se Island na jeden den téměř zastavil. Nebyl to výpadek proudu ani přírodní katastrofa. Byla to stávka. Tichý protest, do kterého se zapojily ženy napříč celou zemí – a právě jejich nepřítomnost ukázala, jak moc společnost na ženské práci závisí.

Když ženy přestaly pracovat

Zrodilo se to pod jednoduchým názvem – Kvennafrídagurinn, tedy Den volna žen. Ale za tou prostou formulací se skrývala hluboká frustrace. Ženy na Islandu vydělávaly podstatně méně než muži, jejich práce – doma i v zaměstnání – byla často přehlížená, a v politice téměř neměly hlas.

Namísto radikální stávky se organizátorky rozhodly pro symbolický, ale účinný tah: ženy si vzaly jednodenní „volno“. Nechodily do práce, nestaraly se o domácnost ani o děti. Nevařily, nepraly, nevyřizovaly úřední věci. Jednoduše zmizely ze systému – a ten se začal hroutit.

Realita bez žen? Nešlo to

V ten den nevyšly běžné noviny – nebyly totiž sazečky. Ve školách chyběly učitelky, v kancelářích administrativní síla. Děti zůstaly doma, protože školky nebyly schopné fungovat bez pečovatelek. Muži – často poprvé – zjistili, jak náročná je péče o domácnost. V Reykjavíku se prodalo rekordní množství párků a jiných jednoduchých jídel, protože vařit „z nuly“ prostě nezvládli.

Na hlavním náměstí se sešlo přes 25 tisíc žen. Zpívaly, diskutovaly, sdílely své příběhy. Místo zloby byl ve vzduchu cítit odhodlaný klid. Nebyl to křik. Bylo to rozhodnutí. A to mělo sílu.

Stávka sice trvala jen jeden den, ale její dopad byl obrovský. Už následující rok se na Islandu začaly hýbat ledy – parlament přijal nový zákon, který měl zajistit rovné zacházení s muži a ženami. A jaký byl dlouhodobý výsledek? V roce 1980 si pak Islanďané zvolili do čela státu ženu – Vigdís Finnbogadóttir. Byla navíc první prezidentkou na celém světě, která byla zvolena v demokratických volbách. Sama později přiznala, že právě ženský protest z roku 1975 jí otevřel cestu. Bez něj by se prý do nejvyšší funkce nikdy nedostala.

Co nám to říká dnes?

Island je dnes často uváděn jako příklad rovnosti mezi pohlavími. Ale i tam ženy připomínají, že boj neskončil. Rozdíly v platech přetrvávají. Sexismus v každodenním životě také nezmizel.

Co se ale změnilo, je vědomí síly. Ta jednodenní stávka ukázala, že když ženy přestanou „fungovat“, vše ostatní se začne rozpadat. Ne proto, že by chtěly svět zničit – ale protože ho v tichosti držely pohromadě.

Stávka, která inspirovala svět

Islandský protest se stal vzorem pro další podobné akce po celém světě – od USA přes Španělsko až po Polsko. Nešlo jen o Island. Šlo o princip.

A přestože uběhlo víc než 45 let, ta myšlenka je stále silná. Pokud chcete poznat skutečnou hodnotu nějaké skupiny lidí, zkuste si představit, jak by vypadal svět bez nich. Island to v roce 1975 na jeden den udělal. A nikdy na to nezapomněl.

Zdroj: kultino.cz, slisty.cz, BBC