Kryptozoologie: Pseudověda, která hledá důkazy o Bigfootovi a dalších záhadných bytostech
Bigfoot, Nessie nebo čupakabra: postavy z nočních můr, vesnických legend i novodobých YouTube videí. Přesto se jim věnuje celá věda – tedy skoro věda. Kryptozoologie se pokouší vystopovat tvory, které oficiální biologie zatím nemá na seznamu. Někdy působí roztomile, jindy vzbuzují děs. Občas se najde někdo, kdo v ně věří naprosto vážně.
Když se řekne Bigfoot, mnoha lidem se vybaví rozmazaná fotka v lese, chlupatá postava s lidským postojem a legenda, která straší Američany už víc než půl století. První výpovědi sahají k původním obyvatelům, výraznější zájem o něj ale začal v šedesátých letech. Od té doby se objevily stovky stop, záznamů a svědectví. Jenže stále chybí to nejzásadnější, tedy přímý důkaz. Žádný chlup, kost, krev ani výkal s DNA. Jen vyprávění a videa, která nelze ověřit.
Podobný osud má lochnesská příšera. Skotské jezero Loch Ness je jejím domovem už od šestého století, alespoň podle historických zmínek. Proslavila ji černobílá fotografie z roku 1934. Po letech vyšlo najevo, že šlo o podvod s plastovým modelem. Přesto legenda přežila. Stále přitahuje davy nadšenců, kteří doufají, že zahlédnou vlnu, siluetu nebo aspoň podezřelou bublinu.
Je tu i čupakabra. Malý děsivý tvor, který má podle svědků útočit na domácí zvířata a vysávat jim krev. První příběhy se rozšířily v devadesátých letech, hlavně v Portoriku a Mexiku. Jednou ji lidé popsali jako mimozemšťana, jindy jako nemocného psa bez srsti. Nikdo neví, co přesně čupakabra je, přesto se stále hledá.
Když příběh přeroste fakta
Kryptozoologie nemá oporu v běžné vědě. Chybí jí ověřené metody, opakovatelné výsledky a jasná data. Přesto existují stovky nadšenců, kteří jí věnují čas i energii. Pořádají výpravy do hor, džungle i k jezerům. Někdy s drahou technikou, jindy jen s batohem a stativem. Když pak zachytí něco neobvyklého, bývá to rozmazané a krátké.
Otázkou zůstává, proč to dělají. Co lidi tolik láká na představě, že někde v divočině žije tvor, o kterém se učebnice nezmiňují. Možná si v hloubi duše přejeme, aby svět ještě nebyl úplně prozkoumaný. Aby tu existovalo něco, co se vymyká kontrole. Něco, co připomíná příběhy z dětství, které jsme slýchali u táboráku nebo z knížek po babičce.
Ne vždy jde o čistou fantazii. Vezměme si třeba okapi. Dlouho byla považovaná za lesní báchorku. Zvíře s pruhovanýma nohama jako zebra a krkem jako žirafa znělo jako výmysl. Nakonec ji ale badatelé opravdu objevili a dnes ji můžete vidět i v zoo. Podobný příběh má prehistorická ryba celakant, která byla považovaná za dávno vyhynulou. V roce 1938 ji ale chytil rybář u pobřeží Jihoafrické republiky.
Není to jen snaha být zajímavý
Na kryptozoologii se dá dívat s úsměvem, ale často i s pochopením. Lidé, kteří se těmto záhadám věnují, nejsou nutně podivíni. Často jde o zvídavé nadšence, kteří se nebojí hledat něco mimo zažité rámce. Není jim vlastní jen čtení faktů, ale i touha po dobrodružství. A právě víra, že za známým světem je ještě něco dalšího, je to, co kryptozoologii odlišuje od klasické vědy.
Ta pracuje s důkazy, měřením a opakováním. Kryptozoologie spoléhá na vyprávění, intuici a legendy. I někteří vědci ale připouštějí, že o přírodě víme jen zlomek. Oceány máme zmapované jen částečně a mnohé pralesy zůstávají roky bez lidské návštěvy. Kdo ví, co se tam ještě může skrývat.
Kam nás vede touha po tajemství
Kryptozoologie v sobě míchá zvědavost, romantiku i víru v neznámé. Připomíná dobu, kdy se kreslily první mapy a lidé věřili, že za obzorem se ukrývá něco velkého. Možná Bigfoot nikdy neexistoval a Nessie byla jen klam ve vlnách. Touha hledat ale přetrvává.
V časech, kdy máme vše na pár kliknutí, je příjemné věřit, že ne všechno se dá vyhledat. Že něco chce čas, trpělivost a kousek fantazie. I když víme, že tyhle příběhy asi nejsou úplně pravdivé, rádi jim nasloucháme. Protože někde v nás pořád žije to dítě, které doufá, že chlupatý obr v lese opravdu existuje.
Zdroje: Wikipedie, The Guardian, Smithsonian Magazine
